Cesty Andrey Hoffman Nečasové, Václava Dejčmara a Josefa Maixnera k podpoře výtvarného umění byly odlišné. „K podpoře mě nepřivedlo konkrétní umělecké dílo, zajímají mě vztahy umělců k současnému světu a způsob, jak jej dokáží interpretovat,“ uvedla Andrea Hoffman Nečasová, spoluzakladatelka a ředitelka kulturního centra Uhelný mlýn. „V mém případě to bylo setkání s umělci. Když jsem začal sbírat umění, začal jsem chodit do ateliérů, kterých jsem navštívil asi 120, a to byl pro mě spouštěcí mechanismus,“ popsal své začátky Josef Maixner, úspěšný podnikatel a především zakladatel sbírky a galerie Pekelné sáně v Kroměříži, do které se promítla také jeho motivace sdílet umělecká díla s širokou veřejností. Podle svých slov totiž umění nikdy nesbíral jen pro sebe, ale aby se o něj mohl podělit s ostatními.
„Pro mě je slovo umění od slova umět a myslím si, že život každého člověka je umělecký výtvor. Když se nezabýváte uměním, tak nevíte, co je dobré a co špatné umění. Takže těžko poznáte, jestli žijete dobrý nebo špatný život. Naším smyslem by proto mělo být hledání dobrého umění. A to mě dovedlo k DOXu. Když za mnou přišel Leoš Válka, tak ta myšlenka mi přišla docela radikální a ztřeštěná, ale byla to zároveň cesta k přístupu, který jsem popsal. Jako investor jsem na to kývnul,“ řekl Václav Dejčmar, proč se stal spoluzakladatelem centra DOX.
Měřit dopad není v případě výtvarného umění jednoduché
Podporovat výtvarné umění a startovat vlastní projekty s sebou ale přináší rizika, zejména pokud se pro ně filantropové rozhodnou mimo velká centra. „Formovala mě Francie a Libčice nad Vltavou jsem vůbec neznala. Místní publikum zatím stále nemáme, ale naštěstí se sem stěhují noví mladí lidé a postupně se to mění a především v posledních dvanácti měsících spolupracujeme s místní školou, která výstavy pravidelně navštěvuje. A to nám dává smysl, protože na těch dětech je vidět, jak je současné umění oslovuje a formuje,“ sdílela své zkušenosti Andrea Hoffman Nečasová. „Já jsem nevěděl do čeho jdu, a přestože je Kroměříž asi desáté nejnavštěvovanější město v Česku, tak se o něm zároveň říká, že je to prokleté město a lidé tam na kulturu nechodí. Já jsem ale nadšený, jak z návštěvnosti v případě sbírky, tak ze zájmu o různá setkání a diskuze, které pořádáme. Velký zájem je o setkání s umělci, které pravidelně pořádáme a je to ještě jiný rozměr a intenzivnější zážitek než u vernisáže,“ doplnil Josef Maixner a otevřel tím otázku, zda je možné měřit a jakým způsobem vyhodnocovat dopad filantropické podpory výtvarného umění.
Podle Václava Dejčmara to není úplně jednoduché: „Můžete měřit počet návštěvníků a mediálních výstupů. DOX je ale specifický v tom, že neděláme jen výstavy, ale i další akce, máme multifunkční sál a celoroční program. Máme často bizarní zkušenost, že se o našich výstavách píše více v zahraničních médiích, než v těch českých.“ Andrea Hoffman Nečasová přidala ještě další možnost, jak dopad podpory popsat: „Pro mě je důležité, že se ta věc stane a že díky tomu zanecháme odkaz dalším generacím. Vnímám to tak v případě i dalšího projektu, o který se zajímám a kterým je dům Válovek, kladenský dům, kde žily a tvořily sestry, dvojčata Jitka a Květa Válovy.“
O umění musíme mluvit a podporovat vzdělávání
A co vystupující a další účastníci setkání považují za nejsmysluplnější formu podpory výtvarného umění? Podle filantropky a spoluzakladatelky pražské Kunsthalle Pavlíny Pudilové, která na tuto otázku reagovala z publika, je to podpora vzdělávání a to už od té nejmladší generace. Doplnila ji Markéta Kinterová, ředitelka platformy Fotograf a šéfredaktorka stejnojmenného časopisu, která zmínila potřebu lobbingu na všech možných úrovních, jak na ministerstvech, tak i na lokální úrovni. Důležitá podle ní je i podpora kulturní žurnalistiky. Podle Kinterové jsou to způsoby, jak může získat výtvarné umění sebevědomí, o které především v době před rokem 1989 přišlo a je to také cesta k většímu zájmu o umění. Na Markétu Kinterovou navázala moderátorka večera Alexandra Bízková a diskuzi uzavřela výzvou: „O výtvarném umění musíme mluvit nejen mezi sebou a těmi důležitými lidmi z ministerstev a médií, ale také s širokou veřejností. Vysvětlujme nejen jeho hodnotu, ale také společenský dopad. Díky tomu přivedeme na výstavy a k výtvarnému umění co největší počet lidí. A mezi nimi budou i další filantropové a mecenáši.“
Poděkování partnerům setkání
Odbornými garanty setkání byli investiční fond Pro arte a Nadace pro současné umění Praha.
Za podporu setkání děkujeme našim partnerům, bez kterých by se akce nemohla konat a kterými byli: Erste Private Banking, Abakus nadační fond zakladatelů Avastu, EMUN, N1 a Oldřich Myslivec ze společnosti Family Office Partners.
Děkujeme také House of Lobkowicz a rodině Lobkowiczů, kde se setkání mohlo uskutečnit. Vážíme si toho, že nám představili část unikátní výtvarné sbírky a také, jakým způsobem pečují o významný kulturní odkaz.
Fotoalbum ze setkání najdete v první části shrnutí setkání, ve které se rovněž dočtete, jak je možné v Česku podporovat rozvoj výtvarného ekosystému.
Foto: Tomáš Princ
Video: Janek Rous
