Gamin je malá společnost o dvaceti zaměstnancích, která působí v oblasti povrchových úprav od 90. let. Prodej přístrojů a technologií pro povrchové úpravy a profesní vzdělávání lakýrníků nejsou to, co byste si na první dobrou (možná ani druhou nebo třetí) spojili s Radanou Brábníkovou, vystudovanou právničkou. „Na úplném začátku byl turistický oddíl, do kterého jsme chodila. Vedl ho Vláďa Neumann, můj současný společník v Gaminu,“ říká a pokračuje příběhem, který trochu připomíná scénář hollywoodského filmu: „Můj tehdejší kluk, se kterým jsem chodila a který byl samozřejmě ze stejného oddílu jako já, začal v Gaminu pracovat. A já tam i díky němu ve druháku na gymplu nastoupila jako uklízečka a pak jako pomoc v některých projektech. Tak jsem do toho oboru a tématu vešla a v podstatě už neodešla.“
Součástí Gaminu zůstala i během studií práv. Nejprve v Olomouci, pak i na budapešťské Central European University se zaměřením na neziskový sektor a lidská práva. V hlavním městě Maďarska přišel zásadní okamžik v jejím přemýšlení o vlastní budoucnosti. Zatímco její spolužáci měli namířeno do neziskovek a NGOs, ve kterých se chystali prakticky řešit velké společenské problémy a výzvy, Radana si uvědomila, že touto cestou jít nechce: „Studium mě obrovsky obohatilo, paradoxně jsem ale ze školy odcházela s tím, že jestli něco nechci, tak pracovat v nezisku. Chtěla jsem být tou, která umí peníze nejen ,utratit’, ale také vydělat. Díky tomu může rozhodovat, jak s nimi naloží, co přesně podpoří. Také jsem si uvědomila, že pokud se neumíme postarat sami o sebe, tak těžko pomůžeme ostatním.“
Podnikáním a všemi projekty, kterých je součástí (např. spin-offy Virtubea nebo SteelOva), se vine pomyslná nit – chuť tvořit komunitu a této komunitě pomáhat. Ať už jde o lidi pohybující se v průmyslu nebo o Moravskoslezský kraj, kde se Radana narodila a kde žije. Tato nit se stává silnější a výraznější, čím více se blížíme hlavnímu tématu našeho povídání, kterým je filantropie.
Radano, byla byste schopná říct, kde se ve vás vzala chuť pomáhat?
Abych byla upřímná, nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Řekla bych, že je to kombinace různých faktorů, momentů, lidí, které člověk na cestě životem potká. Zřejmě v tom hraje roli i nějaká genetická predispozice. Silným momentem pro mě bylo narození dětí. Člověk si najednou uvědomí, že tady není sám za sebe, ale má zodpovědnost i za někoho dalšího, kdo se bez vás a vaší péče neobejde. Člověka a jeho osobnost také formují různá traumata. To jsem si uvědomila v době, kdy jsem procházela náročným životním obdobím, během kterého jsem zjistila, jak všechno to, co musí člověk v životě překonat, ho posílí a určitým způsobem nasměruje.
Co vás tedy nasměrovalo k filantropii? Byl to nějaký silný zážitek, příběh, setkání?
Bylo to setkání s Vláďou Neumannem a turistický oddíl. Bude to asi znít jako klišé, ale ti lidé, které jsem v oddílu potkala a všechno to, co jsme zažili a zažíváme dodnes, protože třeba doteď jezdíme jako parta s dětma na tábory, mi dalo opravdu hodně – z pohledu hodnot a toho, co skutečně k životu potřebujeme. A mám štěstí, že jsme s Vláďou nejen obchodní partneři, ale také přátelé. A jsou to i další lidé, kteří mi ukázali, jak důležité je pomáhat. Třeba má kamarádka, která založila hospic ve Vrchlabí, má tři děti a věnuje čas lidem v podhorských vesnicích, kteří chtějí umřít doma. Takoví lidé, jejich odhodlání, energie a čas, který dávají druhým, ukazují cestu k filantropii nejen mě, ale i ostatním. A motivují mě dát aspoň kousek, protože když se kousky spojí, tak nakonec dokážeme velké věci.
Tím se dostáváme i ke Gaminu, protože vaše dobročinné aktivity jsou s firmou spojené. Na letošních Cestách filantropie v Ostravě, kde jste se podělila o své zkušenosti s propojováním filantropie a byznysu, jste mimo jiné zmínila, že jste nejprve začali s pomocí uvnitř Gaminu. O co, nebo o koho se jednalo?
Jedním z prvních projektů, které jsme podpořili, bylo ostravské centrum Čtyřlístek, který pomáhá naší kolegyni s péčí o těžce tělesně postiženou dceru. Tento projekt podporujeme do dneška. A je úžasné vidět, jaký pokrok v péči udělali. Z té, řekněme ústavní, se Čtyřlístek posunul k formě komunitního bydlení v domcích, kde klienti mohou fungovat v rámci možností jako v běžném životě. Lidé, kteří tam pracují a kteří se o hendikepované starají, si zaslouží obrovský obdiv. Na základě této zkušenosti jsme se v Gaminu zaměřili na ty, kteří si o pomoc neumí říct. V době, kdy jsme začínali, nebylo Donio, Darujme nebo další platformy. Založit sbírku nebylo tak jednoduché jako dnes. A protože nejsme nějaká extrémně bohatá firma, snažili jsme se do toho vtahovat i ostatní. Zjistili jsme, že je dokážeme pozitivně ovlivnit, takže když jsme přišli za dalšími firmami a řekli jim, že bychom rádi podpořili určitý projekt nebo příběh, tak ty peníze skutečně darovali společně s námi. Sami by možná podporu neposkytli, ale díky nám se k tomu odhodlají.
Znamená to, že kdyby za těmi lidmi nebo firmami přišel někdo z konkrétní neziskové organizace a o pomoc si řekl, tak spíš neuspěje?
Myslím si, že to tak může být. Vidím v tom dva důležité aspekty. Ten první je, že pokud nežádáme podporu o vlastní projekt, tak v tom nemáme tolik emocí. Samozřejmě, že tam jsou, ale mě osobně to tolik nepoznamená, dokážu se přes to přenést a jít dál. Druhý aspekt je již zmiňovaná důvěra. Když za potenciálním dárcem přicházíme my jako firma nebo konkrétní lidé, tak má jistotu, že ten projekt už někdo prověřil a v podpoře vidí smysl. Vybavil se mi příběh, kdy jsem byla na „druhé straně“ a ve školce, kam chodila dcera, jsem zakládala spolek. Měl minimální rozpočet, kolem 10 tisíc korun ročně, a přesto se našel jeden tatínek, který mi při zakládání řekl, že je to jenom proto, abych ve spolku vyprala peníze a že tím sleduji nějaké vlastní obohacení. Byla to pro mě důležitá zkušenost a uvědomila jsme si, že i kdybych se snažila sebevíc, tak se vždycky najde někdo, komu nevysvětlím, že to dělám bez nároku na odměnu, a to nejen pro své děti, ale i pro děti ostatních. A vím, jak to pro mě bylo náročné zpracovat a přejít, protože to pro mě byla hodně osobní záležitost.
Máte přehled o tom, kolika lidem nebo organizacím už jste pomohli?
Vedeme si statistiku. Kolegyně to má určitě všechno v tabulce, ale přesné číslo v hlavě nemám, protože si všechno nepamatuji, třeba příspěvky na auta pro charitativní nebo sociální organizace. Na druhou stranu rozhodně nezapomenu na konkrétní příběhy lidí. Například na to, jak jsme i s pomocí dětí ve škole, do které chodí i mé dcery, pomohli získat finance pro chlapečka s dočasným postižením. Jeho maminka s ním pak do školy přišla poděkovat. To bylo obrovsky silné. I na dětech bylo vidět, jak jsou dojaté. V mém případě to bylo ještě silnější, protože se do sbírky hodně aktivně zapojily právě mé dcery a nakonec se spolužáky darovali více, než si původně stanovili za cíl. Na základě téhle zkušenosti jsem pochopila, že když někdo daruje tisíc korun, tak je to v poměru prostředků, které má k dispozici, více, než když někdo movitý daruje milion.
Jak všechny ty filantropické aktivity vnímají zaměstnanci Gaminu? Motivuje je to věnovat se více dobročinnosti?
Gamin je společnost jako každá jiná, naši lidé jsou individuality s vlastními hodnotami a postoji. Filantropie je ale součást firemní kultury a hodnot, na kterých Gamin stojí. Každý tu má možnost se projevit. A v rámci filantropie to funguje tak, že kdykoliv může kdokoliv z kolegyň a kolegů přijít s vlastním nápadem nebo návrhem a my ho podpoříme. Hodně jsme řešili třeba to, že bychom dali zaměstnancům k dispozici volné dny, kdy by se mohli věnovat dobročinnosti, ale pak jsme se rozhodli to nerealizovat. Vnímali jsme, že tlak na konání dobra by mohl přinést více škody než užitku. Tím mám na mysli, že by se z dobročinnosti neměla vytrácet dobrovolnost, čímž se dá předejít možným negativním externalitám a nakonec se z radosti stane starost navíc.
Rozhodli jste se jako firma k zásadnímu kroku, že už se nebudete věnovat filantropii jako Gamin s.r.o., ale že založíte firemní nadační fond. Co vás k tomu rozhodnutí vedlo?
Především zkušenost a také mé právnické vzdělání. Právní rámec pro komplexnější firemní filantropii není úplně jednoduchý a jako s. r. o. se můžete dostat do komplikovaných situací. Zjistíte, že konkrétní příběh nesplňuje zákonná kritéria. Zapojení jiných subjektů, třeba dětí ve škole, je prakticky nereálné. Jako firma nemůžete říct, pošlete nám ty peníze na účet, to by naše daňová poradkyně skutečně neviděla ráda. Takže to pak skončilo tím, že jsme měli transparentní účet, který byl napsán na mě a já jsem jen trnula, aby se nestal nějaký problém, který by dopadl nejen na mě, ale třeba i na firmu. A nebudu předstírat, že daňová uznatelnost a možnost odečíst dar od základu daně, pro nás jako firmu nemá určitou atraktivitu. Nadační fond je také skvělý nástroj pro spolupráci s dalšími firmami nebo lidmi, kteří se filantropii chtějí věnovat. To samozřejmě šlo i před fondem, ale bylo to velmi komplikované a nesystémové. Založení Nadačního fondu Gamin byl v podstatě pragmatický krok, který nám ale ve filantropii dává mnohem více možností než doposud.
Během procesu zakládání nadačního fondu jste spolupracovali s Via Clarita, přestože jste mohli, i díky vašemu právnickému vzdělání, fond založit bez pomoci externích partnerů. V čem vidíte největší přínos využití služeb filantropického poradenství?
Setkání s Via Clarita pro nás bylo velmi důležité. Předtím jsme si opravdu říkali, že to nějak sepíšeme a bude to – vnímali jsme to jako formální splnění požadavků. Díky účasti na prvních ostravských Cestách filantropie v roce 2022 a během následných konzultací se nám otevřely oči a najednou jsme viděli, jaký další rozměr filantropie může mít. Kladli jsme si a hledali odpovědi na podstatné otázky týkající se směřování fondu, nastavení vztahu nadačního fondu a firmy, jak uchopit témata, kterým se chceme věnovat, jaký chceme mít skrze nadační fond dopad a mnoho dalších věcí. Hodně jsme pracovali na obsahu zakládací listiny a dokonce jsme na poslední chvíli odložili schůzku u notáře asi o tři měsíce, abychom doladili všechny detaily. Takže nakonec to byl docela náročný proces, který nám ale pomohl říct si, co a jak chceme dělat, jak o tom budeme rozhodovat, v čem chceme být aktivní a kolik času na to potřebujeme a kolik ho můžeme nadačnímu fondu a filantropii věnovat.
Když zůstaneme u zakládací listiny, zaujalo mě, že jste se rozhodli zacílit působení nadačního fondu na Ostravsko a Moravskoslezský kraj.
Máme pro to dva důvody. Jsme patrioti a protože tady žijeme a známe náš kraj, tak víme, kde můžeme pomoct a kde to bude dávat smysl. Druhý důvod je ten, že si uvědomujeme naše možnosti a ty nám nedovolují širší působení. Myslím si, že velká roztříštěnost filantropii neprospívá. Nemáme sice konkrétní téma, jako třeba Nadační fond Moravská krása, který pomáhá v zachovávání tradic, ale aby naše podpora dávala smysl, rozhodli jsme se cílit ji lokálně. Samozřejmě zmiňovaný hospic ve Vrchlabí podporovat nepřestaneme, ale naší primární snahou je věnovat se místní komunitě a pomáhat věcem, které zlepšují věci kolem nás.
Zároveň jste si dali za cíl podporovat rozvoj filantropie. Když tuto snahu spojím s regionálním zaměřením, mám tomu rozumět tak, že filantropie je v Moravskoslezském kraji málo a vaší ambicí je, aby jí bylo více?
Myslím si, že filantropie je v Moravskoslezském kraji málo, respektive je roztříštěná a málo propojená. Vždycky mě překvapí, kolik je na setkáních, která Via Clarita pořádá, lidí, kteří nad filantropií přemýšlejí nebo se jí věnují. Praha a Brno jsou velká centra, tam je to pochopitelné, ale povzbuzující je velká účast i v Ostravě. Je skvělé se s těmi lidmi setkávat, diskutovat, sdílet zkušenosti a hledat cesty, jak spolupracovat. A to je náš cíl, propojovat ty, kteří se chtějí filantropii věnovat, mají stejné nebo podobné hodnoty a chtějí podporovat lokální projekty a inciativy. Když se spojí více lidí nebo firem, tak se i s pomocí většího objemu prostředků podaří dosáhnout větší změny nebo podpořit více příběhů a lidí.
Do čeho by se podle vás měla nasměrovat filantropická podpora? Kde je nejvíce potřeba ať už v Moravskoslezském kraji nebo obecně v České republice?
Osobně velmi inklinuji k podpoře neziskového sektoru, demokracie a také udržitelnosti. To jsou pro mě strašně důležitá témata. A pak jsou to sociální služby, ke kterým má rozpočtové přerozdělení macešský přístup – když si někdo vybere invalidní vozík, tak nemá na rehabilitaci. Samozřejmě vnímám určité úskalí, které filantropie má, když třeba zaznívají hlasy, že filantropové svou podporou v podstatě říkají, že když to stát nezvládá, tak se najde nějaký dobrák, který to za něj vyřeší. To je něco, s čím je potřeba počítat a také by si každý filantrop měl najít tu svou cestu, která mu dává smysl.
Zažila jste v rámci filantropie zklamání? Něco, co vás demotivovalo a třeba jste si říkala, že tohle nemáte zapotřebí a s dobročinností končíte?
Že končím s dobročinností úplně? To asi ne. Ale když jsem zmiňovala tu školku, tak to byl moment, kdy jsem se k tomu blížila. Vložila jsem do toho obrovské množství času, a pak přišla kritika, která pramenila z nepochopení mých pohnutek a dobrých úmyslů. To bylo demotivační, protože to byl můj čas a energie. U financí mi to vadí trochu méně, ale to je dáno tím, že je tam i méně emocí. Ale čas, který spálím obhajobou a vysvětlováním někomu, kdo to stejně není schopný vstřebat, ten bych využila určitě smysluplněji, třeba odpočinkem nebo knížkou.
Zmínila jste, že se do několika aktivit zapojily i vaše dcery. Jak vaše děti vnímají to, že se filantropii věnujete a pomáháte? Zapojujete je cíleně nebo je k dobročinnosti vedete?
K dobročinnosti je nijak systematicky nevedeme. Samozřejmě, když jsme šli pomáhat někam jako dobrovolníci, tak jsme je vzali s sebou, ale v tomhle jim dáváme prostor, necháváme je, ať se rozhodnou samy a nijak je nehodnotíme. Ve škole například pořádali jarmark. Ve třídě jedné dcery se rozhodli, že dají celý výtěžek na dobročinný účel a u té druhé, že dají jen půlku. A já jsem byla ráda i za to, že dají jen tu polovinu. Dáváme jim možnost volby a také perspektivu. V tom nám pomáhá cestování, kdy třeba vidí to, jak se u nás máme vlastně dobře, je tady bezpečno, mají možnost říkat si a dělat, co chtějí. Zrovna jsou ale v pubertě, takže jak se nám to daří, to zjistíme až s nějakým odstupem. Někdo řekl, že dětem můžeme dát jen dvě věci – hodnoty a vzdělání. Zároveň nejsme dogmatičtí, takže uvidíme, co si z téhle fáze života odnesou.
Kdybyste měla poradit těm, co nad filantropií uvažují nebo se jí chtějí začít věnovat. Co by byly ty základní věci, nad kterými by se měli zamyslet?
Měli by hlavně začít. Myslím, že je to jako s produktem, když je dokonalý, tak na trhu je příliš pozdě. Podobné je to podle mě i s filantropií. Nedá se na ni úplně připravit. Důležité je, aby vám filantropie dávala smysl, souzněla s vašimi hodnotami a přinášela vám radost. A nemusí to být jen o penězích. Můžete darovat svůj čas, své znalosti a zkušenosti. Rozhodně ale nečekejte a neodkládejte to a pusťte se do filantropie hned.
V roce 2023 získal Gamin Cenu hejtmana Moravskoslezského kraje za společenskou odpovědnost. Více se o přínosu a aktivitách Gaminu dozvíte v nominačním videu:
O Radaně Brábníkové
Radana je obchodní a marketingovou ředitelkou společnosti Gamin. Vystudovala práva se zaměřením na neziskový sektor a lidská práva, ale rozhodla se věnovat podnikání, které nezahrnuje jen prodej přístrojů a technologií pro povrchové úpravy a profesní vzdělávání lakýrníků. Aktivní je také v projektech a spin-offech Virtubea nebo SteelOva. V červnu 2023 byla jednou z vystupujících na setkání Cesty filantropie v Ostravě. Tématem bylo propojování byznysu a filantropie.
Radana je předsedkyní správní rady Nadačního fondu Gamin, na jehož založení se Via Clarita podílela. Má dvě dcery, je vášnivou čtenářkou a lyžařkou.
