O tom, jak velkou daň si v našich zemích vybrala první světová válka, svědčí dodnes bezpočet pomníků padlých snad v každé naší obci. Tato válka však kromě bezprostředních obětí na životech přinesla i ohromné strádání civilnímu obyvatelstvu, které trpělo nedostatkem všech životních potřeb a nelidsky vysokými cenami za to, co se ještě dalo sehnat. Zvláště na konci války se situace výrazně zhoršila. Ženy, vracející se z práce, prostály třeba celou noc před pekařskými krámy, a když se rozednilo, šly domů s prázdnou. Co mohly říci svým dětem, které čekaly na chleba?
Nebezpečí, ohrožující samu podstatu národa, si byla vědoma skupina pražských spisovatelů, politiků, vyšších úředníků a veřejně činných žen kolem lékaře, profesora Jana Deyla, pražského fyzika (= hygienika) Ladislava Prokopa Procházky a spisovatelky Růženy Svobodové. „Dnes volá a chvěje se kolem nás jednotný, duchovně znovuzrozený národ, ale národ trpící a umírající… Dnes nesmíme sníti, dnes každý je odpověden za všechny…,“ shrnula jejich názory Svobodová v prohlášení, které se obracelo na českou veřejnost.
Na počátku října 1917 svolal fyzik Procházka do svého úřadu poradu, na niž pozval mj. spisovatele Jaroslava Kvapila, známého iniciátora Manifestu českých spisovatelů, starostu České obce sokolské Josefa Scheinera či redaktora Josefa Vraného, odpovědného za tisk agrární strany. Procházka připomněl bezmocnost a bezradnost oficiálního zásobování a důsledky, které z toho plynou. Vždy, když se nám vedlo zle, dovedli jsme si pomoci, tvrdil dále, a dokážeme to i nyní, když zmobilizujeme všechny síly národa, spojíme se a dobře zorganizujeme. Apeloval hlavně na venkov, který by mohl Praze (a ostatním velkým městům) pomoci. Zástupce venkovských vrstev Vraný upozornil na obtíže, které činí stát volnému nakládání s potravinami; zároveň ale navrhl, že by si jednotlivé venkovské rodiny mohly vzít na starost rodiny pražské a zásobovat je chlebem, který se dosud vymykal státní kontrole. Z tohoto okamžitého nápadu se pak zrodil velký podnik, který pomohl obyvatelům měst přežít.
Nejprve vznikl výbor, do jehož čela se postavil poslanec Adolf Prokůpek, prezident Zemědělské rady. Růžena Svobodová dostala za úkol navrhnout pro výbor název a spolu s Vraným sepsat výzvu veřejnosti. Když na příští schůzi přišla s názvem České srdce, všichni souhlasili. Prohlášení muselo být koncipováno obratně, opatrně, aby nebylo zabaveno, ale zároveň muselo burcovat a naznačovat, že za ním stojí národ, který chce převzít moc a sám si vládnout. „V dáli září nám země zaslíbená, ale mezi dneškem a jejími světly leží řada temných dnů, plných strádání…“ psalo se v něm. „Národ jsme my všichni: chudí i bohatí, sytí i hladovějící… Nikdo nemůže se nasytiti tím, co státu pro nás zbývá. Kdo nemá příjmů ani úspor a nemůže si koupiti předražených potravin, umírá hlady,“ stálo dále v prohlášení. České srdce se v něm představilo jako „národní pomocný výbor“, který si předsevzal „vyburcovati českou veřejnost k záchraně strádajících a trpících“.
Následovalo několik porad a schůzí, v nichž se vyjasňovala činnost a organizace Českého srdce. Utvořily se odbory – finanční, zásobovací, rozdělovací a dětský. Finanční získával a spravoval finanční zdroje, navrhoval nákupy zboží – spravoval prostě národní jmění.
Zásobovací odbor organizoval pomoc přicházející z českého venkova; dělil se na výbory pro jednotlivé zásobovací obory, např. na výbor pro opatřování mléka, pro opatřování mouky, brambor apod. Velký důraz kladl na agitaci a propagaci, svolal proto již 17. listopadu 1917 velký informační sjezd venkovských pracovníků. Na něm promluvil zejména předseda agrární strany a přední český politik Antonín Švehla, který svým projevem strhl všechny přítomné: „Nesmí býti českého člověka, jenž by zmíral hlady v době, kdy jiní čeští lidé mají ještě co jísti. Bude-li nám hladověti, musíme hladověti všichni, ale nesmějí býti mezi námi na jedné straně hladem umírající a na druhé straně přesycení“, končil za ohromného aplausu svou řeč. Na činnost Českého srdce upozorňovaly různé letáky či brožury a plakát Františka T. Šimona, znázorňující českou selku, vycházející vstříc chudé městské rodině s bochníkem chleba, či odznaky červeného srdce uprostřed trnového věnce, zhotovené podle návrhu Alfonse Muchy.
Rozdělovací odbor vyhledával chudé, zjišťoval jejich poměry a přiděloval jim pomoc. V jednotlivých částech Prahy byly zřízeny místní skupiny, v nichž působili především sokolští pracovníci, využívající informací od místních sociálních aktivistů a zástupců politických stran. Rozdělovací odbor poskytoval nejen potraviny, ale i oděv, prádlo, obuv či lůžkoviny.
Nejcennější byla činnost dětského odboru, vedeného Růženou Svobodovou. Ta vyvolala a řídila akci „národních hostů“ – tisíce dětí byly umístěny v rodinách na venkově, kde mohly přečkat nejhorší chvíle závěru války. Paralelně zajistila akci „národních stolovníků“, jíž získala pro pražské děti statisíce obědů a večeří v restauracích a kavárnách nebo i u soukromých osob. Stejně pečovala o očistu a ošacení dětí opuštěných či zanedbaných a jejich lékařské ošetření; konečně se zasadila o zřizování útulků Českého srdce pro děti.
Výsledky na sebe nedaly dlouho čekat. Peněžní sbírky, na nichž se podílely finanční ústavy, průmyslové podniky, obce i jednotlivé osoby, dosáhly zakrátko výše tří milionů korun. Spolky pořádaly v prospěch Českého srdce představení, koncerty či výstavy. Do konce roku 1918 České srdce shromáždilo a rozdělilo asi tři tisíce tun potravin, z toho např. tisíc tun masa a tuků, přes půl tuny brambor a 115 tisíc vajec. Počet obědů a večeří rozdaných během prvního roku existence Českého srdce dosáhl závratné výše čtyř milionů. K tomu všemu je třeba připočíst ještě individuální dary, které nebyly statisticky podchyceny.
Působnost Českého srdce se neomezovala jen na Prahu, zasahovala i do dalších velkých měst, Plzně, Brna, Ostravy, mimořádně aktivní byla organizace Českého srdce také v Přerově. České srdce působilo i ve Vídni – a působí zde dodnes jako jedna z nejdůležitějších českých organizací.
Při bližším zkoumání se samozřejmě ukázalo, že všechno nebylo tak ideální. Podle velmi detailních zpráv o činnosti Českého srdce v Přerově nebyli všichni připraveni se dělit o svůj majetek či se vzdát svého pohodlí. Ale neochotu jedněch vyvážila dobrá vůle druhých, kteří dávali o to víc. Ostatně, jak funkcionáři Českého srdce zdůrazňovali, za panující situace pomáhal svým bližním i ten, kdo prodával „jen“ za přiměřené, slušné ceny. Na druhé straně se vyskytlo také nemálo lidí, kteří nabídky Českého srdce zneužívali a hlásili se o příděly, i když měli sami všeho dost. Nebezpeční byli i ti, kteří prohlašovali, že pracovníci Českého srdce nepostupují správně, že udílejí podpory těm, kteří si to nezasluhují. Tyto pomluvy šířili prý často ti, kteří si tímto způsobem odůvodňovali, proč sami Českému srdci nic neposkytli. České srdce se proti podvodníkům i pomlouvačům muselo bránit přesnou evidencí převzatých i přidělených darů a přísnou transparentností svého jednání.
Činnost Českého srdce vzbuzovala zájem i úředních míst. Vojenské a policejní orgány hodnotily České srdce jako nacionální a politický podnik a kladly si otázku, zda nesleduje „monarchii nepřátelské“ cíle. V tomto směru pak zahájily výslechy vedoucích činitelů. Rakouské civilní úřady naopak působení Českého srdce oceňovaly jako výrazný příspěvek k udržení vnitřního klidu a v souvislosti s tím dokonce Českému srdci nabídly, aby převzalo zásobování obyvatelstva v celých Čechách a na Moravě. To vedení Českého srdce odmítlo. Nechtělo svou činností podporovat monarchii, ale naopak připravovat samostatnost budoucího českého státu.
Není pochyb o tom, že České srdce vneslo do společnosti naději a aktivizovalo ji prací na společném díle; dále rovněž přispělo k tomu, že rozdíly mezi postavením jednotlivých společenských vrstev se nezvětšily na neúnosnou mez. Po převratu v říjnu 1918 tak nedošlo k zásadním otřesům a budování státu probíhalo klidně a důstojně. Příklad Českého srdce – kolektivního, národního mecenáše – tak může inspirovat i dnes.
Tento text vznikl pro speciální vydání Umění darovat, které bylo věnováno tématu spolupráce a které je ke stažení v naší Filantropické knihovně. Autorem je historik a archivář Jiří Pokorný.
