Andrzej Czernecki (1939-2012) byl polský jaderný vědec a významný byznysmen, zakladatel společnosti HTL, která je jednou z nejvýznamnějších v oblasti výroby laboratorního vybavení. V roce 2009 založil nadaci EFC (Edukacyjna Fundacja im. Romana Czerneckiego – Vzdělávací nadace Romana Czerneckého), kteroupojmenoval po svém otci, uznávaném polském pedagogovi. Roman Czernecki (1904-1986) se během druhé světové války podílel na fungování neoficiální sítě škol, díky které více než 900 dětí získalo středoškolské vzdělání. Po válce se věnoval rozvoji školství a vzdělání na polském venkově. I díky jeho odkazu se nadace EFC z velké části věnuje podpoře vzdělávání a v posledních letech také integraci ukrajinských a běloruských uprchlíků v Polsku.
Po smrti Andrzeje Czerneckého v roce 2012 převzali zodpovědnost za filantropický odkaz a aktivity jeho synové Igor a Andrzej Czernecki mladší. S Igorem jsme se ke společnému povídaní sešli v Praze, kde zrovna probíhal vzdělávací program Philanthropy for Impact. Ten je součástí aktivit, které nadace EFC podporuje a cílem je ukázat nastupující generaci filantropů cestu k většímu a smysluplnějšímu dopadu jejich aktivit. Rozhovor s Igorem Czerneckým však nebyl věnovaný pouze filantropii, ale také polskému nadačnímu prostředí a tamnímu vzdělávacímu systému.
Zkrácenou verzi rozhovoru, která je dostupná také v audio verzi, publikoval Deník N.
Můžete na úvod objasnit svou funkci v EFC? Jak dlouho jste na této pozici?
Jmenuji se Igor Czernecki a jsem členem správní rady nadace EFC. Moje role je vlastně dohledová, takže se neúčastním každodenního řízení. Formálně vzato je mou rolí přijímat roční rozpočet, vybírám správní radu a ta se mi zodpovídá. A také mám na starosti obecné směřování nadace, takže jakékoli nové programy, jakékoli větší změny důrazu v rámci problematiky, kterou se zabýváme, jsou na mně. A pak také, společně s mým bratrem, máme na starosti správu nadačního jmění. Ale to je jaksi oddělené. Myslím, že se k tomu ještě dostaneme.
Když se vrátíme k samotným počátkům, jak byste popsal Romana Czerneckého? Jaký k němu máte vztah?
Roman Czernecki je muž, po kterém je nadace pojmenována. Byl celý život učitelem, pedagogem a organizátorem vzdělávání. Byl tedy nejprve středoškolským učitelem filozofie a poté ředitelem středních škol – před druhou světovou válkou. A pak během války organizoval celou síť jakéhosi neoficiálního školství, protože oficiálně v Polsku žádný školský systém neexistoval. A tak během okupace absolvovalo díky této síti více než 900 dětí střední školu. Byl také zodpovědný za organizaci oddělení Jagellonské univerzity, která byla také neoficiální. Po válce pak vytvořil školu na venkově v jednom starém statku. Vytvořil ji s pomocí místních obyvatel a byla to škola zcela samostatná. Personál i učitelé byli lidé, kteří s ním za okupace spolupracovali na vytvoření zmíněné neoficiální sítě. Takže oni v té škole zůstali a škola žila a prospívala díky práci těchto lidí – všichni se starali o to, aby škola fungovala. Bylo to zajímavé, protože to byl příklad – můj dědeček byl součástí předválečné inteligence, která měla obvykle blíž k těm větším městům, a tohle byl zajímavý přesah té městské inteligence s venkovem, kde mládež z venkova učili tito jedinci, kteří běžně učili ve větších centrech. Pro nás osud Romana Czerneckého slouží jako inspirace – jeho oddanost vzdělávání a jeho organizační schopnosti. Můj otec Andrej Czernecki měl odlišné zájmy, byl jaderný vědec a potom měl firmu, která vyráběla lékařské přístroje. Ale když začal přemýšlet o tom, že se podělí o své bohatství, myslel přitom na svého otce. A založil nadaci EFC. Důvod, proč ji nazval po svém otci, byl zřejmě ten, že chtěl tak nějak připomenout to, že se vydal na venkov a pracoval s místními obyvateli.
Zmínil jste se o svém bratrovi. Jak moc se rodina podílí na chodu nadace?
Můj otec zemřel před 11 lety. Od té doby jsme za ni s bratrem z velké části zodpovědní. Existují dva subjekty – jeden subjekt v Polsku, což je nadace, která dělá každodenní práci, programy, granty. A dále je nadace v Lichtenštejnsku, kde jsou peníze, nadační jmění – a jejím jediným účelem z právního hlediska je financovat polskou nadaci. Jsme tedy ve správních radách obou, odpovídáme za nadační jmění, staráme se o ně – cílem je minimalizovat ztráty v době poklesu a maximalizovat zisky v době vzestupu. Pracujeme s velmi dlouhodobou perspektivou. Máme každoročně pevně stanovenou částku, kterou převádíme do polské nadace. Takže v závislosti na daném roce buď pochází ze zisků, nebo se vybírá ze ztrát, ale tak jako tak to jde. Takže jsme to z rodiny vlastně my dva, ale na polské úrovni je s námi ve správní radě zapojen ještě jeden člověk, který se na tom všem také podílí, prostě někdo, kdo má zkušenosti se soukromým kapitálem, ale je velmi sociálně orientovaný a zaměřený na nevládní sektor a zajímá se o něj. Proto je s námi také v představenstvu na polské úrovni. Ale co se rodiny týče, podílíme se na chodu my dva.
Velká migrace do měst je problém pro polské vzdělávání
Co přesně nadace EFC dělá a jak byste popsal výzvy v oblasti vzdělávání v Polsku?
Myslím, že tyto výzvy se celou dobu vyvíjejí. Když jsme začínali, byly jiné. Teď jsou jiné. Když jsme začínali, tak byl velký problém s tím, že menší města a vesnice zůstaly při transformaci pozadu. A to bylo něco, co jak liberální vlády, tak sociální demokraté, postkomunisté, nedokázali řešit. To například znamenalo, že jsme se potýkali s uzavíráním železničních spojů. V podstatě se většina peněz pumpovala do center, do velkých měst, a menší města zůstala stranou, infrastrukturně byla odpojená – bylo složitější kamkoli cestovat atd. Samozřejmě docházelo i k zavírání místních knihoven, zavírání místních kulturních center, k vykuchání venkova. A tak se náš program původně zabýval tímto problémem. Snažili jsme se umožnit mladým lidem v oblastech, které byly infrastrukturně a kulturně podinvestované, aby měli vzdělání, které si zaslouží. Po vstupu do Evropské unie se to změnilo, protože do téhle oblasti proudilo poměrně dost peněz a navíc tady posledních osm let vládla populistická konzervativní vláda, která ten problém vlastně pochopila – mají mnoho hříchů, ale jedna z dobrých věcí, kterou udělali, byla, že se snažili tenhle problém řešit. Všichni teď vidí, že to byl problém, a každá další vláda – doufejme, že liberálnější – bude ty otázky řešit, protože jsme pochopili, že to byl jeden z problémů. Vývoj je takový, že jeden z problémů, který se nynídostal do středu pozornosti, je velká migrace do měst, což nemusí být nutně správně, pokudchceme, aby se věci na venkově měnily k lepšímu. A my nechceme, aby se školy v menších městech zavíraly. Proto se snažíme více spolupracovat s místními školami a menšími regiony, aby se školy otevřely jak vůči místní samosprávě, tak občanské společnosti, aby tyto tři subjekty, které spolu nemluví, spolu začaly komunikovat, aby se školy staly centry kultury a nebyly uzavřeny před společností jen kvůli vzdělávání dětí.
Takže váš původní původní program se zaměřoval na děti v menších městech a na venkově?
Ano, nyní máme několik programů, které pracují s učiteli nebo se školami v menších regionech, abychom tak trochu zvrátili ten trend stěhování dětí do větších měst. Ale právě teď je výzvou integrace ukrajinského obyvatelstva – to je velká výzva. Podle odhadů máme v polském vzdělávacím systému asi 27 000 běloruských a asi 200 000 ukrajinských dětí ve školním věku, tedy mezi, řekněme, sedmi a osmnácti lety. Odhady říkají, že je jich asi čtyřikrát více, takže až 800 000 dětí z Ukrajiny ve školním věku, které nejsou v systému. A tyto děti se většinou učí, studují online podle ukrajinského systému. Část z nich asi vrátí na Ukrajinu – doufejme, že Ukrajinci zatlačí Rusy zpátky a že to bude možné. Ale část z nich tu určitě zůstane. Takže už teď je v Polsku velké napětí, pokud jde o integraci ve školách, z mnoha důvodů. Samozřejmě někdy polské děti nechápou, proč to mají ukrajinské děti jednodušší. Ony to musí mít jednodušší, protože přicházejí z válečné zóny. Je v tom drama, je v tom problém s jazykem. Školský systém je prostě přetížený. Navzdory tomu všemu máme pocit, že teď to jde překvapivě dobře, ale obávám se, že to potenciálně může být časovaná bomba. Integrace těchto dvou společností je teď podle mě velmi velkou výzvou pro jakoukoli nadaci, pro jakoukoli organizaci, která se zabývá vzděláváním.
Existují nějací další větší hráči, myslím nevládní organizace v oblasti vzdělávání, se kterými můžete spolupracovat, se kterými navazujete partnerství?
Je to trochu legrační. Existují, ale ne jako soukromé rodinné nadace. Většina z nich jsou instituce, které pracují s granty. Některé z nich to mají v posledních sedmi letech těžké, protože vládní granty dostávají organizace, které jsou víceméně spřízněné s vládou. Dovedu si představit, že každá vláda má v tomhle své favority, ale to, co se děje v Polsku posledních osm let, to nemá obdoby. Chci říct, že se to pohybuje na té úrovni, že bezostyšně dávají peníze nadacím, které zakládají jejich politici, rodinní příslušníci a podobně. Je to prostě šílené.
Takže je docela dost institucí, se kterými jsme dříve spolupracovali a které teď například v podstatě část našich peněz prostě dostávají do svých kapes, aby mohly pokračovat v programech, které dříve financovaly z veřejných peněz. Problém těchto organizací je samozřejmě v tom, a není to jejich chyba, že jelikož pracují z grantů, mají velmi specifické funkce, které musí plnit. Proto si myslím, že jednou z výzev v nevládním sektoru v Polsku je, aby se do něj dostalo více soukromých peněz, více schopných lidí, aby bylo více organizací, které mohou pružně reagovat, pracovat a riskovat. Opravdu se domnívám, že existují dvě oblasti, ve kterých zejména rodinné nadace – ale obecně soukromé nadace, které mají větší nadační jmění – mohou udělat mnohem více než nadační fondy a organizace, které jsou závislé na státních penězích a nebo dokonce na podnikání státu.
Jednou z těchto oblastí je to, čemu se říká argument plurality. Úkolem nadací, jako je ta naše, je v podstatě nabourávat vládní ortodoxii, pokud jde o popis a rozdělování veřejných statků. Existuje určitá vládní ortodoxie o tom, co je problém a jak ho lze řešit. A vedle toho různé hlasy, které se zabývají stejným problémem a dívají se na něj z různých perspektiv. Decentralizace distribuce veřejných statků je nesmírně důležitá věc. A je to něco, co mohou dělat nadace, zejména soukromé nadace.
A samozřejmě druhou věcí je jakýsi argument času. Nadace se soukromým kapitálem mohou riskovat a mohou uvažovat v mnohem delším časovém horizontu, kdy se tato rizika vyplatí nebo nevyplatí. Protože na rozdíl od politiků a na rozdíl od byznysu, pokud jde o sociální problémy a snahu je řešit, můžeme být takříkajíc agresivnější v navrhování řešení společenských problémů a můžeme být trpělivější jednoduše kvůli povaze naší práce. A musíme umět riskovat. Jedním z problémů soukromého sektoru a nevládních organizací v Polsku je, že lidé nejsou ochotni podstupovat tato rizika a nemají tak dlouhý časový horizont. Takže v nevládních organizacích stále přetrvává podnikatelská mentalita, přitom tam nemá místo. Měli bychom být odvážnější v tom, co děláme a jak.
Vraťme se ještě ke struktuře vaší nadace. Lidé, kteří tvoří programový výbor, mají úctyhodné akademické i jiné kariéry. Jak si tyto spolupracovník vybíráte?
Je v tom jistá ironie. Ačkoli bychom si mohli myslet, že vzdělávání je tak důležitá oblast, že se v ní bude pohybovat mnoho organizací, ve skutečnosti tomu tak není. Tihle lidé jsou odborníky na vzdělávání v mnoha různých oblastech, ale z hlediska politiky jim nikdy příliš nenaslouchali – snad kromě několika lidí, jako jsem já, jako je Michał Federowicz, který se v určitém okamžiku zabýval veřejnou politikou. Ale mnozí z nich jsou opravdu buď v nevládním sektoru, ale ve svém vlastním podoboru, anebo v akademické sféře. Upřímně řečeno, trvalo nám nějakou dobu, než jsme si zmapovali, kdo je kdo. Ale jakmile jsme to zvládli, nebylo tak těžké tyhle lidi zapojit. Protože si myslím, že pro ně je to svým způsobem zajímavé, protože opravdu nasloucháme tomu, co nám chtějí říct. A my upravuje naše programy na základě jejich názorů. Myslím, že jim to přináší pocit, že se věci dávají do pohybu, což v akademické sféře obvykle není tak rychlé, že? Změny takhle rychle nepřicházejí. Nechci, aby to znělo namyšleně, ale ve skutečnosti bylo překvapivě snadné tyto lidi získat.
Takže pokud to chápu správně, v podstatě jim dáváte příležitost, kterou by nikde jinde neměli.
V oblasti vzdělávání není mnoho organizací, které by měly zajištěné financování rok co rok a které by si to po roce nebo dvou nerozmyslely a držely se tématu dlouhou dobu. Takže v tomhle smyslu to není jako třeba ve Spojených státech, kde máte tolik organizací, že je vlastně těžké někoho přimět, aby se vám „upsal“, protože je tam tolik dalších, kteří by daného člověka chtěli mít na své straně. V Polsku ještě nejsme na takové úrovni.
Jaké typy programů a grantů v současné době EFC nabízí?
Máme základní program, který se jmenuje Horizonty, a to je stipendijní program pro mládež z měst do velikosti 30 000 obyvatel. Už jsem se o něm zmínil – byl u zrodu nadace, zpočátku opravdu hodně řešil problém regionů. Nyní se trochu víc přiblížil dvousložkovému programu, přičemž jednou složkou je občanská společnost. Protože jde o děti z menších měst, mají tendenci být konzervativnější, což je v pořádku, protože my nemáme za cíl je indoktrinovat, ale snažíme se o to, aby měly větší sklony k demokracii, abychom jim vštípili demokratické návyky. Proto je součástí programu tento formativní prvek, který je docela důležitý. A druhým prvkem je integrace, kterou se zabýváme již dva roky po sobě. Program je otevřen i pro lidi, kteří přicházejí z Ukrajiny. Také jsme začali spolupracovat se dvěma ukrajinskými školami v Polsku. Nyní je důležité, aby se tyto komunity začaly prostřednictvím našeho programu integrovat, a to je náročné ze dvou důvodů. Za prvé proto, že naše mládež pochází z menších měst, takže nemá takové zkušenosti s integrací jako ve větších městech. A Ukrajinci mají vlastně problém s integrací mezi sebou, protože rozdělení na Východ a Západ je na Ukrajině také dost silné, takže tu jsou rusky mluvící versus ukrajinsky mluvící. Tím pádem máme jakési dvě linie integrace, které musíme spojit.
Máme také grantový program pro učitele v malých městech, ten jsme provozovali prostřednictvím jiné nadace – je to případ, kdy my financujeme granty pro jinou nadaci. A jsou to v podstatě granty – nejsou velké, ale jsou pro učitele v malých městech, je to 1000 euro měsíčně po dobu pěti, šesti měsíců, během kterých mohou provozovat mimoškolní aktivity v různých kategoriích. Jde o to, aby se posílily jednak schopnosti učitelů a to, co mohou nabídnout, a také aby se vytvořila zajímavější vzdělávací nabídka pro žáky v těchto regionech. Máme výroční cenu pro autory, kteří píší o vzdělávání, a má tři kategorie: akademickou, publicistickou a praktickou. Akademici jsou samozřejmě ti, kteří publikovali v akademických časopisech po celém světě. Publicisté jsou ti, kteří píší o vzdělávání do týdeníků a novin. A praktičtí jsou v tomto smyslu lidé, kteří píší texty pro učitele, pro lidi v rámci oboru. Snažíme se, aby zmíněná programová rada nadace byla také výborem, který rozhoduje o vítězích – pro lidi, kteří pracují ve školství, je to docela prestižní skupina jmen. Snažíme se upozorňovat, že vzdělávání je důležité a že bychom měli mít lidi, kteří pracují ve vzdělávání a přemýšlejí o vzdělávání a píší o vzdělávání. Takže to je cíl této činnosti: jde o propagaci.
Češi jsou ve filantropii úspěšní
Do Prahy jste ale přijel z jiných důvodu, než jsou vzdělávání, školství a integrace. O co ve vašem novém programu jde?
Jde o program, který podporuje jakousi systémovou filantropii. Obecná diagnóza zní, že se nacházíme v historicky zcela výjimečném okamžiku, a to nejen v Polsku, ale v celém regionu – také v České republice, v Maďarsku – že poprvé za více než sto let předává jedna generace své bohatství další generaci, a to v rámci suverénních zemí. V Polsku jsme ztratili nezávislost na konci 18. století, na jednu generaci jsme ji získali zpět v roce 1918, znovu jsme ji ztratili v roce 1939. Pak přišla válka, komunismus – a teprve od roku 1989 ji máme znovu. Takže po 30 letech nezávislosti je to poprvé, kdy právě teď dochází k tomuto přesunu bohatství, navíc v suverénních státech. Samozřejmě tradice, která je v anglosaských zemích, že se peníze předávají z generace na generaci, tak tu tady prostě nemáme. My dnes máme celou skupinu sedmdesátiletých podnikatelů, kteří přemýšlejí o tom, co se stane s jejich penězi. A na druhé straně máme demokratický systém, který je u nás zranitelný, je tu hrozba ze strany Ruska, vnitřní hrozba ze strany populistů a demagogů. A tak se nabízí myšlenka: dobře, máme třicet let liberální demokracie, která přinesla spoustě lidí prospěch, a my jako další generace za to musíme převzít odpovědnost. Proto se snažíme jako EFC tak trochu otevřít dialog o odpovědnosti lidí, kteří měli tu výsadu, že se jim daří dobře, zejména lidí v druhé generaci. Chceme svým způsobem zahájit konverzaci o tom, co se dá udělat a co by se mělo udělat.
Program, který jsme vytvořili – Philantrophy for Impact – má celoregionální ambice. V letošním druhém ročníku máme někoho z Ukrajiny, někoho ze Slovenska, někoho z České republiky, jsou tu lidé z Maďarska a několik lidí z Polska. Idea je opravdu taková, že jako region začneme přemýšlet o filantropii, o nové generaci filantropie, o tom, jak by se měla dělat. Budovat sítě, vzájemně se inspirovat, učit se, a to vše, doufejme, ve prospěch demokratické odolnosti celého regionu. Je to pro nás velmi nová věc, stále se snažíme přijít na to, jak se k celé věci stavět, protože je to obtížný program v tom smyslu, že když dáváte granty učitelům nebo stipendia studentům, je to zcela jasné – vypadá to obtížně, protože uspořádáváte cestu ke vzdělávání, která se nezaplatí sama. Jenže když mluvíme o filantropii, je to obtížné na mnoha úrovních, a v podstatě je to pro nás jako nadaci docela velká finanční zátěž. Doufám, že se mi podaří inspirovat další organizace, nejenom v Polsku, ale zase třeba v České republice nebo v jiných zemích, aby nám pomohly část tohoto břemene nést, protože si myslím, že je to důležité. Ale je obtížné prodat, abych tak řekl, protože lidé říkají: „Počkejte, takže vy mluvíte o tom, že se v tom programu bohatí lidé učí, co a jak mají dělat?“ V tomto smyslu je to náročná iniciativa. Ale myslím si, že je důležitá, protože se v našem regionu máme hodně co učit o systémové filantropii, o spolupráci mezi organizacemi – zejména je velká propast mezi lidmi v nevládním sektoru, kteří mají hodně know-how a nemají peníze, a velkým byznysem, který má hodně peněz, ale paradoxně velmi málo know-how, pokud jde o skutečnou efektivitu, o systémová řešení sociálních problémů. Ta propast je obrovská.
Je v tomto případně možné si vzít ponaučení ze západních zemí nebo jiných částí světa? Dovedu představit, že spousta pouček odjinud tady prostě nefunguje, protože, jak už jste řekl, tradice filantropie je v regionu přerušená.
Myslím, že je jasné, že na to musíme přijít sami. Přesně z těchto důvodů: existuje mnoho mezigeneračních tradic, které sahají do minulosti, různé vztahy ke státu v anglosaských zemích, ve Francii je to také jiné. Domnívám se, že v našem regionu si na jedné straně neseme trauma autoritářských režimů, kterými jsme prošli, a pak také trauma neoliberálních 90. let. Takže to není jako ve Francii, kde je mnohem silněji přítomen stát a filantropie funguje v jiném nastavení. Takže si myslím, že do značné míry si na to musíme přijít sami.
Ale myslím si, že některé země v regionu v tomto směru odvedly lepší práci než jiné – a myslím, že Česká republika je toho dobrým příkladem. Měl jsem tu čest se tu setkat s jedním nebo dvěma filantropy a dnes a zítra se setkám ještě s dalšími, ale pro mě je například Martin Vohánka skvělým příkladem toho, že o filantropii přemýšlíte jaksi dospěle a nebojíte se vzít si za svá složitá a potenciálně kontroverzní témata, jste úspěšní a přemýšlíte dlouhodobě a vytváříte koalice, spojujete lidi, aby spolu mluvili. To je pro nás něco, z čeho bychom si měli vzít příklad i my v Polsku. Protože v Polsku, jak jsem říkal, je v nevládním sektoru spousta skvělých odborníků, kteří fungují buď z vládních grantů nebo z grantů od velkých nevládních organizací. Takže máme třeba Polish-American Freedom Foundation nebo Batoryho nadaci – to jsou velké instituce s velkými dotacemi od Američanů z 90. let, které dávají peníze těmto menším organizacím. Ale velký byznys? Některé korporace v rámci své CSR trochu dávaly, ale velký byznys do tohoto sektoru vstupoval velmi málo. Jako by mluvili dvěma různými jazyky. To se teď snažíme překlenout – ukázat velkým podnikům, že je to samozřejmě důležité, ale neměly by do toho jen tak vstoupit a založit vlastní organizaci, aniž by rozuměly tomu, co už se v oboru děje, kdo co udělal, co funguje a co ne. Chceme vytvářet mosty. Myslím si, že Česká republika to dělá mnohem lépe. Takže abych se pokusil odpovědět na vaši otázku, tak například v rámci programu Philantrophy For Impact, který pořádáme a kvůli kterému jsme v Praze, se účastníci letos učí od členů Ashoky, což je mezinárodní organizace s kořeny v Indii a v Americe, máme tu profesora z Harvardu a profesora z Oxfordu… Takže ať se nám to líbí, nebo ne, učíme se od těchto odborníků ze Západu. Ale myslím, že nás neučí, jak řešit naše problémy, ale jak je identifikovat, a pak musíme sami přemýšlet nad řešeními. V tomto smyslu je snaha být regionální důležitým prvním krokem – nejprve mluvit přes hranice. Intelektuálně je to velmi důležité.
Nastupující generaci zajímá ve filantropii pozitivní dopad
V Polsku je registrováno úctyhodných 31 000 nadací, u nás v Česku jsou jich jen 3000. Jak si to vysvětlujete?
Z těch 31 000 nebo 35 000 má, myslím, drtivá většina rozpočet kolem 1000 zlotých ročně nebo něco takového.
Takže jejich aktivita je nízká, omezená?
Bohužel si nemyslím, že tato statistika odráží nějakou dynamiku – rád bych, aby odrážela to, jak dynamický je náš nevládní sektor, ale nemyslím si, že je to dobrý odraz.
Jak byste popsal filantropické milníky nebo trendy v Polsku v posledních 10 letech?
Opět budu mluvit spíše za soukromé nadace. A tady bych řekl, že se věci hýbou poměrně pomalu, upřímně řečeno. Jednou z věcí, které se podařilo dosáhnout, je to, že je dnes jasné, že bohatý člověk v Polsku, podnikatel, vzhledem k tomu, co se od něj očekává, je nyní povinen se trochu filantropicky angažovat. Takže se o tom mnohem více diskutuje. V Polsku byly s nadacemi po dlouhá léta spojené nedobré konotace – obvykle je lidé považovali za způsob, jak obejít placení daní. Nebo jinými slovy ve veřejném mínění nebyly nadace obecně spojovány s veřejným blahem. To se mění, protože si myslím, že přibývá příkladů nadací, které byly založeny pro skutečně obecně prospěšné účely. Ale pokud jde o soukromé nadace, vývoj je poměrně pomalý.
Pokud jde o nadace, které jsou závislé na grantech: v 90. letech k nám proudilo hodně peněz od Open Society Foundation, od Američanů, od German Marshall Fund, od Norů, Švýcarů, od Evropské unie… Protože šlo o to, aby postkomunistické země pohodlně dosedly do demokratických hnízd. A jakmile jsme vstoupili do NATO a pak do Evropské unie, všichni si řekli, dobře, tento problém je vyřešen, a tyto zdroje financování vyschly. Dokud jsme měli demokratické síly a vládu, tak byly ještě nějaké peníze k dispozici, ale jakmile se před osmi lety dostalo k moci Právo a spravedlnost, spousta těchto zdrojů také vyschla. Takže prostředků pro nevládní organizace prostě tolik není. Tenhle trend je docela znepokojivý, není pozitivní. A proto se snažíme podporovat podnikatele a lidi z byznysu, aby tuto mezeru zaplnili. Rozhodně se v Polsku nyní klade větší důraz na to, aby byl člověk vnímán jako filantrop. Před deseti lety by se žádný podnikatel v novinovém článku neoznačil mimo jiné za filantropa, dnes je jím každý. To je dobrý začátek.
Když jste zmínil, že nyní lidé okolo sedmdesátky dnes přemýšlejí o využití svého bohatství, pozorujete také, že něco podobného dělá mladší generace, např. ze startupové scény? Zajímají se o filantropii?
V Polsku se s tím setkáváme poměrně často. Máme takovou, řekněme, starou gardu, tedy generaci těchto starších lidí. To je zcela jiný příběh – někteří z nich jsou velmi aktivní i ve svých vlastních firmách. Tady jde hlavně o dynamiku mezigeneračního přenosu bohatství – jak se k tomu staví ta nová generace, co si ta stará generace myslí, že by se mělo ve světě dít. To má svou vlastní dynamiku.
Pak tu máme čtyřicátníky, padesátníky, kteří jsou úplně jinou generací než sedmdesátníci, mají v řadě ohledů jiné zkušenosti. Sedmdesátníci, to byl opravdu kapitalismus jako na Divokém Západě. Čtyřicátníci a padesátníci se od začátku pohybují v konkurenci na evropské a mezinárodní úrovni.
A ti mladší, kteří prorazí nebo vytvořili něco neuvěřitelného v globálním měřítku, tam vnímám mnohem rychlejší příklon k filantropii – říkají si, dobře, chceme s těmi penězi něco udělat. A okamžitě taky vychází z toho, že chtějí mít dopad. Spíše než o budování nadací přemýšlejí o impaktových investicích, o filantropickém investování. Poměrně často se jedná o kroky, které jsou sice ziskové, ale mají zároveň sociální aspekt, takže zisk je nižší, ale stále je. A to je velmi zajímavé. Jsou také více naladěni na systémovou změnu, což je také skvělé. Někdy si ovšem myslím, že nevýhodou tohoto přístupu je, že když se snažíte spojit filantropii s podnikatelským uvažováním, máte omezené pole působnosti. Tam, kde by měl být u sociálních investic například investiční rozměr nebo rozměr ziskovosti, narážíte samozřejmě na určité limity. A myslím, že v tomto smyslu existují určitá rizika, která lidé nejsou ochotni podstupovat, například politická – kupříkladu otevřená podpora demokratických kandidátů v nadcházejících volbách. Ale i to se teď děje. Máme podnikatele, filantropa, velmi bohatého člověka, který otevřeně podporuje demokraty, a další lidé jdou v jeho stopách. Takže to je, myslím, velmi dobrá a důležitá změna.
Můžete zmínit soukromé nadace, které podle vás v Polsku patří mezi větší hráče? Nebo lidi a organizace, kteří právě teď odvádějí dobrou práci?
Piotr Voelkel má univerzitu SWPS a celou řadu filantropických iniciativ. Tomasz Domogała realizuje velký školní projekt s názvem Campus Bemke. Arkadiusz Muś má nadaci Fundacja Wolności Gospodarczej, která podporuje liberální politiku a myšlenky.
Nejen peníze, ale také osobní zapojení
Když se vrátíme k EFC a vaší práci, které milníky byly důležité pro vás? Co zásadního jste se naučili?
Myslím, že nejdůležitější je soukromá lekce, a ta by mohla lidi zajímat, protože jsem příkladem situace, kdy jsem tak trochu zástupcem druhé generace. Myslím, že jedna z věcí, ke které jsem z mnoha důvodů dospěl až po velmi dlouhé době, je začít se k této organizaci chovat jako k vlastní v tom smyslu, že bylo naprosto jasné, a nikdy jsme to s bratrem nezpochybňovali, že je to nadace založená naším otcem. Bylo to samozřejmě jasné od samého počátku. Jsme naprosto v pohodě s tím, že peníze pro nadaci jsou v nadačním jmění, jsou to peníze nadace a že existuje určitý obecný cíl, který otec vytyčil, a tím směrem by se nadace měla ubírat. Ale je mi zcela jasné, že – a to je otázka, o které se hodně přemýšlí a diskutuje, zejména ve Spojených státech – nadace, které jsou vícegenerační, se musí přizpůsobit. Jednak proto, že se mění úkoly, kterým čelí, jednak proto, že další generace musí k cílům a poslání organizace mít blízký vztah, jinak organizace zkamení a přestane být ve své práci efektivní. Proto se musí přizpůsobit. Zajímavá je také otázka, zda tyto nadace musí existovat na věčné časy. Měly by v určité chvíli své prostředky utratit? To je další důležité a zajímavé téma.
Jedním z největších milníků pro mě osobně je, že jsem po 11 letech pomalu začal přemýšlet o tom, že je nejen mou povinností následovat, pokračovat v této vizi, kterou nastínil můj otec, ale také jsem začal cítit, že ze své pozice bych měl také reagovat na své hodnoty a zájmy – a že je to v pořádku pro můj rozvoj jakožto člověka. Že si v této funkci musím důvěřovat. Proto si myslím, že to je možná zajímavý příběh pro některé další lidi, ať jsou buď součástí „staré gardy“, která uvažuje o založení podobných organizací, nebo je to někdo nový. Že je to důležitý proces, kterým musíme projít, aby tyto nadace byly i nadále dynamické a zajímavé. To je, řekl bych, největší milník.
To pak samozřejmě souvisí s další změnou, ke které dozráváme, a to je být jaksi odvážnější v naší práci. Jinými slovy, doposud jsme dělali hlavně programy, které opět nejsou na žádné úrovni kontroverzní – ať už to byly stipendijní programy nebo grantové programy, všechny jsou velmi přímočaré. Pokud jde o úvahy o demokratické odolnosti v regionu, dostáváme se do potenciálně kontroverznější oblasti. A myslím si, že to, že jsme připraveni tímto směrem jako soukromá nadace jít, je velkým milníkem. Ale je to také velký závazek, protože kdo to udělá, když ne my – jinými slovy, kdo se vydá tímto směrem a postaví se a slova promění v činy. Kdo bude bojovat za demokratickou odolnost, za demokratické hodnoty, když ne soukromé nadace s nadačním jměním? Protože v tom musíme být v čele.
Chápu to správně, že práce těchto soukromých nadací svým způsobem navazuje na úsilí občanské společnosti z 80. a 90. let?
Myslím si, že je to naprosto zásadní, protože v nevládním sektoru není tolik peněz a je tu spousta odborníků, spousta zkušených lidí s velmi malými finančními prostředky. Ty musí doplnit soukromý sektor. A je odpovědnost občanů, kteří mají prostředky, aby převzali odpovědnost za demokratickou odolnost regionu. Nadace, jako je ta naše, musí tak trochu ukazovat cestu. Musím se smířit s tím, že je to v pořádku, že to není jenom to, že si beru své zájmy a vnucuji je nadaci, ale že se nadace rozvíjí způsobem, který je důležitý.
Jak v EFC pracujete s investiční strategií? Jak o ní přemýšlíte?
Přemýšlíme o tom jako o velmi dlouhodobém projektu. Pracujeme s fondem fondů. Je to organizace, která nemá žádné vlastní prostředky, jde tedy pouze o roli zmocněnce, o doporučování fondů, aniž by prodávala nějaké vlastní produkty. Jsme vysoce diverzifikovaní – máme agresivní portfolio, ale velmi diverzifikované. Vyhýbáme se investicím, které jsou eticky pochybné. A jde nám o to, abychom investovali velmi dlouhodobě. Takže jsme velmi spokojeni s průměrným výnosem 5 %, 6 %, což je skvělé. A vůbec nám nevadí, že můžeme 10 let prodělávat. Máme cash flow nastavené tak, že můžeme bez problémů financovat nadaci pět let, aniž bychom museli dělat nějaké velké kroky. Uvažujeme opravdu dlouhodobě. Když v některých fondech vyděláváme, tak slízneme smetanu, když někde proděláváme, tak tam peníze vložíme, aby to bylo neustále vyrovnané. A nejde o to být vychytralí a snažit se načasovat trh. Můj bratr se zabývá financemi, já vůbec ne, ale ani jeden z nás tato investiční rozhodnutí nedělá – máme investiční výbor, který se o to stará.
Abychom to propojili s provozem nadace: říkal jste, že máte určitý roční rozpočet. Jak je velký?
Celkový rozpočet činí necelé 2 miliony eur. A jsem rád, že mohu říci, že přibližně 750 000 eur ročně je příspěvek od různých organizací, kde podporují naši práci. Mezi nimi je i Starak Foundation, což je nadace, se kterou spolupracujeme již sedm let . Je to skvělý příklad spojení dvou organizací, které nevytvářejí podobné programy, ale spojují síly. Takže náš rozpočet je okolo dvou milionů, s tím, že EFC dává ročně asi 1,25 milionu. A roste – tento rozpočet se každoročně zvyšuje.
Co dalšího teď v EFC plánujete?
Myslím, že myšlenka demokratické odolnosti je něco, co právě teď prožíváme nejsilněji – že Philantrophy For Impact je program, který se snaží řešit tento problém tím, že doufám inspiruje ostatní lidi, aby dělali filantropii chytře. A že buduje mosty s dalšími zeměmi v našem regionu. Uvidíme, kam nás to dovede, protože ze vzdělávání nemají prospěch jen jiní lidé, ale i já sám – také jsem programem prošel a pomáhá mi v mých dalších krocích.
Čekají nás velmi důležité dva roky, volební roky, tento a příští rok, a už teď jsme pozadu s nějakou systémovou prací, která by mohla pomoci demokracii v této fázi. Vím, že někteří z vašich filantropů se spojili a udělali velké věci o mnoho let dříve, a umožnili tak generálu Pavlovi, aby dospěl ke svému současnému postu. A to je úžasné. Je to skvělý příklad toho, jak můžeme finančně pracovat. Ale trvalo to nějakou dobu. Chce to čas. Myslím, že už teď máme zpoždění, vlastně velké zpoždění.
Co vás osobně na filantropické práci stále nejvíce baví? Mění se to?
To je dobrá otázka. Není to tak snadné, protože v tomto typu práce je hodně cítit povinnost – velkou část tvoří zodpovědnost. Protože jde o velký nadační fond, o spoustu peněz, které se vynakládají – celkový rozpočet nadace činí necelé 2 miliony eur –, chcete se ujistit, že jsou vynakládány efektivním způsobem. Problém nebo výzva ale také spočívá v tom, že se do všech aktivit musíte zapojit, jinak ztratíte citový vztah k tomu, co nadace dělá, a přestanete tomu rozumět. Je pak těžší souhlasit s tím, aby se peníze takovýmto způsobem vynakládaly. Takže je důležité být do všech programů do určité míry zapojen, vidět je, neustále je studovat a připomínat si jejich smysl. Protože jinak můžete zapomenout, proč dává utrácení osmi milionů zlotých ročně význam.
Je to zátěž. Je to vlastně těžké břemeno. Myslím, že jedním z mých cílů je dospět v ne příliš vzdálené budoucnosti k okamžiku, kdy si svou roli v nadaci začnu užívat. A vím, že to může znít hloupě – pro někoho, kdo si to přečte a pomyslí si: „O čem to sakra mluvíš? Vždyť jen utrácíš peníze. Jak to může být obtížné? Těžké je peníze vydělat a ne je utratit.“ Ale já to cítím jako odpovědnost a určitou zátěž. A když jsem říkal, že jedním z milníků je, že se pomalu dostáváme do pozice, kdy jako další generace začínáme zvolna cítit, že tohle je nadace, která bude šířit naše hodnoty: nyní jsme v bodě, kdy se chceme ujistit, že si tyto hodnoty ujasníme a pochopíme, jaký je efektivní způsob pro jejich naplnění.
A tak si myslím, že jakmile si touto etapou projdeme, budeme si moct dopřát pocit jistého zadostiučinění. Protože právě teď je to uspokojení malé.
Pracuji na akademické půdě, jako můj dědeček, učím na univerzitě a každé léto učím filozofii studenty ze stipendijního programu. To mě moc baví, těší mě být s nimi v kontaktu a sledovat, jak se v průběhu let v rámci našeho stipendia rozvíjejí. Je to skvělé. Ale je to skvělé jen proto, že tam jezdím, potkávám se s nimi a trávím s nimi čas. Každý rok si občas přeji, abych mohl jet na dovolenou s rodinou. Ale místo toho jedu učit. Každý rok si tou dobou říkám: možná bych místo toho měl být na dovolené. Jenže pak s nimi trávím v srpnu čas učením a na konci si vždycky říkám: bylo to skvělé. Ale každý rok si to musím připomínat. Takže je to věc osobního kontaktu.
Takové to, myslím, je v každém oboru. Je to velmi těžké. Nechápu, jak mohou lidé být dlouhodobě nadšení z toho, že dávají peníze na věci, které se jich netýkají – je to pak velmi odosobněné. Z toho důvodu má mnoho iniciativ soukromé filantropie poměrně krátkou životnost. Protože někdo má skvělý nápad, je nadšený, jde na zahájení, navštíví jednu nebo dvě akce, ale pak se přestane angažovat. Po třech letech si řekne: Počkat, proč za to utrácím tolik peněz? A to je samozřejmě problém, že ano. Důležitá je proto dlouhodobá perspektiva.
