Na pracovní schůzku je poměrně brzy. Sotva pár minut po sedmé ráno čekáme s Peterem Hero, než na brzké ranní setkání u kávy dorazí dárce. Máme se bavit o dárcovském fondu, který bude zakládat u Community Foundation Silicon Valley.*

To vše se událo hodně dávno a já měl to neuvěřitelné štěstí, že jsem u toho mohl být. Peter Hero, prezident CFSV, byl můj mentor a já byl na návštěvě v Silicon Valley, abych se dozvěděl více o štědrosti, filantropii, dárcovských fondech a komunitních nadacích. Psal se květen 1998, internetová bublina se právě maximálně rozpínala a já se nemohl dočkat, až uvidím a zažiji skutečnou schůzku se skutečným dárcem.

Pořád si ještě vzpomínám na rozhovory, které jsme tehdy s Peterem vedli. Peter navštěvoval Nadaci Via v Praze a setkal se s lidmi z tehdy začínající české nadační scény, a to hned několikrát koncem 90. let a také na začátku nového tisíciletí. Byl si dobře vědom toho, že co v té době v České republice zažívá, je na hony vzdálené rozvinuté filantropické scéně ve Spojených státech.

A přesto stále vyhlížel nové příležitosti a neúnavně nám vysvětloval vše o dárcovských fondech, o důvěře, která je pro každý dar nezbytná, o závěťových darech, o firemním a individuálním dárcovství. Ale také o nadačním jmění a správě majetku a o pnutí mezi programovým a fundraisingovým týmem, které nevyhnutelně, čas od času, vzniká v každé nadaci. Peter také často mluvil o profesionálních poradcích a o tom, jak neskutečně užiteční mohou být při rozvoji kultury dárcovství. Jinými slovy, strávili jsme dlouhé hodiny hovory o tom, jak bychom mohli začít postupně budovat kulturu štědrosti i v České republice.

Postupem času se pro mě Peter stal víc než jen mentorem. Byli jsme přátelé. A proto jsem mu konečně mohl otevřeně říct: „Petere, všechno se mi to ohromně líbí. A přál bych si, aby to takhle jednou bylo i v Česku. Ale, víš, to se nestane. Možná někde jinde, ale ne tady.“ Peter se usmál, podíval se na mě a opáčil: „Pokud na tom budete usilovně pracovat, pokud budete postupně do společnosti navracet důvěru a pokud budete mít trpělivost – tak se to podaří i v Česku!“

Mýlil jsem se já. Pravdu měl Peter.

V roce 1998 u nás bylo poměrně složité vést smysluplný rozhovor s dárcem. Hlavně proto, že tu moc dárců nebylo. Proč? Jakožto společnost jsme se z totalitního režimu vymanili teprve před deseti lety. Předchozích dlouhých čtyřicet let – od roku 1948 do roku 1989 – nám komunistická vláda tvrdila, že o všechny možné potřeby společnosti se postará stát. Nepadlo ani slovo o občanské společnosti či filantropii. Tyhle pojmy naopak komunistický režim považoval za nebezpečné.

Jenže s příchodem svobody v roce 1989 se všechno rychle proměnilo. Občanská společnost se probudila a na začátku 90. let tak vznikly tisíce občanských spolků, nadací a dalších  neziskových organizací. Ovšem pak vyvstala otázka – jak budou všechny tyhle nové iniciativy a organizace financované? A to v situaci, kdy slovo fundraising ani profese fundraisera neexistovaly a kdy u nás byla kultura dobročinného darování v plenkách.

Co jsme začali dělat, abychom to změnili? Řeknu to stručně. Začali jsme si připomínat, že jsme kdysi žili v zemi – totiž v předválečném Československu před rokem 1938 – kde  filantropie a darování byly běžnou součástí života. Začali jsme se společně učit fundraisingu a začali jsme o podporu žádat veřejné zdroje – obecní i státní. Pak jsme se začali obracet na firemní dárce a nakonec jsme přizvali i dárce individuální. A mezitím jsme, naštěstí, jako společnost bohatli.

V 90. letech jsme byli naplno ponořeni do změn, které tenkrát překotně probíhaly. Budovali jsme nové organizace a instituce, učili se od kolegů ve Spojených státech a v západní Evropě, zkoušeli a testovali jsme nové věci i přístupy. Jeli jsme takovým tempem, že jsme si ani nenašli čas, abychom si všímali, jak se nám při tom všem daří. Z toho důvodu nemáme z devadesátých let spolehlivá data. Měření a práce s daty přišly teprve později, to když jsme si uvědomili, že nám data poskytují důležitou zpětnou vazbu.

Podívejme se tedy, co se stalo s firemním a individuálním dárcovstvím v České republice mezi roky 2000 a 2021.

V roce 2000 činilo firemní a individuální dárcovství při přepočtu na hlavu 198 Kč. Během dalších 10 let jsme zaznamenali meziroční nárůst dobročinných darů ve výši 9 %, což znamenalo, že na konci roku 2011 se firemní a individuální dary znásobily 2,6krát a dosáhly 517 Kč na hlavu.

Podobná míra růstu pokračovala i v následující dekádě, takže v roce 2021 dosáhly firemní a individuální dary v přepočtu na hlavu 1119 korun – to je 5,7násobně víc než v roce 2000.

Je to dobrá míra růstu? Anebo je to příliš pomalý trend? Odpověď můžeme najít, když se na tento růst podíváme v kontextu dalších důležitých ekonomických ukazatelů.

Podívejme se na HDP na hlavu (v amerických dolarech) a na průměrnou měsíční mzdu (v korunách českých) v České republice v období 2000 až 2021.

Zatímco firemní a individuální dárcovství vzrostlo mezi roky 2000 a 2021 5,7krát, průměrná mzda narostla pouze 2,8krát a HDP 4,4krát. Skutečnost je tedy taková, že míra růstu dobročinných darů šla vpřed rychleji než růst ekonomiky.

To znamená, že v období let 2000 až 2021 neodrážely dobročinné dary v České republice jen ekonomický růst ve společnosti, ale byli jsme svědky nárůstu štědrosti jako takové – tzn. že více lidí i firem bylo ochotných a připravených uvažovat o daru. A to je bezesporu dobrá zpráva!

Tento pozitivní trend lze vidět také v žebříčku World Giving Index. Zatímco v roce 2011 obsadila Česká republika 98. místo na světě, ve zprávě World Giving Index za rok 2021 byla označena za „největšího skokana“, protože se umístila na 13. pozici. Fakticky to znamená, že jsme se ve srovnání s rokem 2011 posunuli v žebříčku o 85 míst.

Tento dramatický vzestup v rámci World Giving Index jasně odráží neskutečnou vlnu štědrosti a solidarity, která v české společnosti zavládla poté, co v červnu 2021 tornádo zcela nečekaně zasáhlo a poničilo pět vesnic na Jižní Moravě. Ještě nikdy v moderních dějinách nevěnovali Češi na kterýkoli dobročinný účel tolik peněz.**

Výše uvedená čísla nás mohou zahřát u srdce, ale máme před sebou stále ještě dlouhou cestu.

Čísla toho dovedou říct hodně, ale nikdy nepostihnou celý příběh. Přiznávám, že si občas i dnes vzpomenu na hovory, které jsme kdysi vedli s Peterem a které mi otevíraly nové obzory.

Kdyby byl Peter Hero dnes stále mezi námi, řekl bych mu: „Petere, měl jsi naprostou pravdu. Tehdy mi to znělo jako pohádka. Ale teď v ní žijeme. Potkáváme se s dárci a vedeme s nimi rozhovory o jejich filantropických snech. Štědří a majetní lidé zakládají nové nadace. On-line dárcovství se daří a každý rok roste. V Česku probíhají kampaně zaměřené na pravidelné měsíční dárcovství, ale také kampaně, jež úspěšně oslovují “major” dárce. Každý rok vidíme nové dary z dobročinných závětí. Máme u nás nadace, jejichž posláním je rozvíjet v České republice štědrost a filantropii. A jsou u nás už dokonce profesionální filantropičtí poradci, kteří pomáhají propojovat majetné lidi s dobročinnými organizacemi. A víme také o štědrých lidech, kteří považují Giving Pledge za výborný nápad.“

Uvidíme, jak budou dárcovské statistiky a kultura štědrosti v Česku vypadat v roce 2031.

* Toto setkání se uskutečnilo osm let předtím, než se Community Foundation Silicon Valley a Peninsula Community Foundation spojily a vytvořily Silicon Valley Community Foundation, která je v Silicon Valley významným hráčem mezi nadacemi
** Tento rekord z roku 2021 překonali čeští dárci hned v roce 2022 a to v souvislosti s ruskou agresí a válkou na Ukrajině. 

Jiří Bárta
Spoluzakladatel a předseda správní rady Nadačního fondu Via Clarita, spoluzakladatel Nadace Via a konzultant „major donor“ kampaní.

Tento text vznikl pro březnové číslo magazínu Alliance. To je aktuálně k dispozici online nebo v tištěné podobě. Díky spolupráci Alliance a Via Clarita vychází tento text v českém překladu Ondřeje Lipára.