Nenechali jsme se odradit, říká Andrea Hoffman Nečasová, spoluzakladatelka kulturního centra Uhelný mlýn

03_Andrea_Umeni meni mysleni©kristyna b. saarova_2023
Zápis z deníku Libuše Jarcovjákové, instalace výstavy Jako když tygr spí, 2021. Foto: Petr Žák

Jste spoluzakladatelkou kulturního centra Uhelný mlýn v Libčicích nad Vltavou. Centrum vzniklo transformací brownfieldu a vy jste se společně s manželem Patrikem rozhodli, že prostor v něm dostane současné umění. Proč z Uhelného mlýna nevznikly kanceláře nebo loftové byty?

Kdybych mě a Patrika měla nějak popsat, tak bych řekla, že nejsme tradiční. On má jako architekt velmi silné vize a v tom se doplňujeme. Takže někdo by v Uhelném mlýnu a areálu šroubáren viděl ruinu, ale my jsme se i díky mým zkušenostem a vzdělání rozhodli pro galerii. Samozřejmě nás spousta lidí odrazovala, klepali si na čelo, ale my jsme nešli po rychle vydělaných penězích. My jsme se rozhodli jít cestou, která nám vizí a hodnotami byla nejbližší, i když jsme dopředu věděli, že to bude náročné, třeba i proto, že jsme do Libčic přišli jako noví a pro místní úplně cizí lidé.

Takže z vašeho záměru moc nadšení nebyli?

Spíš bych řekla, že na něco takového nebyli připravení. Bylo jim to jednak jedno a pak klasická česká závist. A je to pochopitelné, protože Libčice mají 3000 obyvatel a zhruba polovina z nich v místních šroubárnách a průmyslovém areálu pracovala. Pro ně má to místo nějakou tradici a daný účel a my jsme přišli s něčím úplně novým a pro většinu místních nepředstavitelným, nepotřebným. Libčice se ale postupně mění. Za posledních 10 let tady vznikly nové byty, přibylo taky asi 500 nových obyvatel, což jsou většinou mladí lidé, kteří sem přišli z Prahy. Majorita našich návštěvníků ale nejsou lidé z Libčič, ale z Prahy nebo odjinud.

To se ale postupně mění i díky vaší spolupráci s místní školou, je to tak?

Ano. Od loňska konečně spolupracujeme s místní školou, kdy k nám učitelé s dětmi chodí na edukační programy. Má to obrovský vliv a dopad. Nejen, že v těch dětech vytváříme vztah k výtvarnému umění, a i pro nás je obohacující vidět, jak mají otevřenou mysl a jak informace, které jim předáváme, dokáží zpracovávat. A také se nám stává, že přijdou i mimo školu se svými rodiči nebo prarodiči. Nedávno k nám přišly dvě děti, které nás znaly ze školy a vzaly s sebou i dědečka. Strávili u nás nějaký čas a nakonec odcházeli i s katalogem k aktuální výstavě.

Kolik času Uhelnému mlýnu věnujete? A jak je to s financováním provozu?

Uhelnému mlýnu a galerii věnuji skoro všechen čas a kapacitu. S financováním je to tak, že si galerie sama na sebe nevydělá. Fungování dotujeme z vlastních peněz a pracujeme i s dalšími zdroji, mezi které patří i dotace z veřejných prostředků. To ale není na české kulturní scéně nijak výjimečné. My to máme nastavené tak, že kde můžeme, tam pomůžeme, ale vlastně by bylo krásné, kdyby i nás někdo v těchto aktivitách podpořil.

Zaujalo mě, že areál šroubáren zatím není plně využitý. Neplánujete rozšíření vašich aktivit i do další části brownfieldu?

Moc rádi bychom. Patrik má od samého počátku vizi v podobě post industriální symbiózy inovativní výroby, která se propojí s kulturní a společenskou částí. Naším přáním je mít silného a stabilního partnera, který by dokázal místo správně uchopit a společně s námi rozvíjet.

Andrea Hoffman Nečasová s manželem Patrikem Hoffmanem. Foto: David Pajer

Už několik let u nás můžeme sledovat určitý trend výrazných projektů, za kterými stojí mecenášky a mecenáši. Mám na mysli soukromé galerie a kulturní prostory typu DOX, Kunsthalle, 8mička, EPO1, Automatické mlýny… Proč se podle vás lidé pouští do takových projektů, které můžeme označit jako filantropické?

Myslím, že jsme k těmto projektům museli určitým způsobem dozrát jak ekonomicky, tak i společensky. Díky tomu je teď ke vzniku takových projektů vhodná doba a je skvělé, že takové projekty vznikají a že to není jen otázka velkých center, ale najdeme je i v regionech. A proč se do toho pouští? Podle mě jsou si vědomi té potřebnosti a hodnoty. Nedělají to jen pro sebe a vlastní sbírku, ale uvědomují si, že to je prostředek pro kultivaci společnosti a prostor pro vzdělávání. A dá se tím také možnost veřejnosti, aby skrze výtvarné umění pochopila složitý svět kolem nás. Vidím v tom i potřebu vracet zpátky společnosti něco prospěšného.

Kdyby za vámi dnes někdo přišel a zeptal by se: Andreo, chtěl bych také podporovat výtvarné umění v Česku. Jak mám začít a do čeho se pustit, aby to dávalo smysl?

Na tuto otázku je těžké odpovědět, protože filantropie je velmi individuální a osobní věc a každý by měl hledat vlastní cestu, která ho naplňuje a dává mu největší smysl. Pokud bych ale měla vybrat dvě cesty, kterými by se člověk měl vydat a které já osobně považuji za důležité, tak je to podpora umělců a jejich tvorby za jejich života. A pak je to zmíněná edukace a vzdělávání. Tam vidím dvě roviny – potřeba edukace sebe jako sběratele a také veřejnosti. Potenciální filantrop by se mohl také zamyslet nad podporou projektů, které již existují, fungují a dávají smysl. Začít se dá tím, že člověk začne chodit do širšího portfolia galerií, něco si tam koupí, katalog nebo nějaké dílo. To je taky edukace a je to i o přímém přenosu emoce a zájmu.

Ve vašem případě hraje důležitou roli Francie. Bylo to právě tam, kde se utvářel váš vztah k výtvarnému umění?

Francie na mě měla obrovský vliv, otevřela mi oči a ukázala mi, jak vypadá otevřený a demokratický svět, do kterého jsem přišla na začátku 90. let. Ten vztah se ale utvářel v mém případě už dříve. Vyrůstala jsem v rodině, kde rodiče měli exaktní vzdělání. Otec byl strojní inženýr, energetik, matka lékařka, ale měli velmi blízko ke kumštu. Otec hrál výborně na klavír, měl slušný kulturní přehled. Celý totáč si přál koupit obraz od jednoho brněnského malíře. Když na něj konečně vydělal, tak to udělal. Podpořil tím jeho rodinu, která potřebovala peníze na plynovou přípojku. V rodině maminky zase byli hudebníci. Rodiče se hlavně pohybovali v prostředí zajímavých lidí a vyrůstání v tomto hodně dynamickém svazku na mě mělo docela zásadní vliv. Já jsem pak chtěla jít na UMPRUM, kam mě nevzali. Má cesta se proto stočila ke studiu francouzštiny. Pak to prásklo, přišla sametová revoluce a můj tehdejší profesor Igor Zhoř mě poslal za Sophie Curtil do Centre Pompidou, když jsem jela do Paříže na Sorbonnu. Spojila jsem se s ní a absolvovala stáž v Centre Pompidou. To mě nadchlo. Během celé té doby jsem měla přímý kontakt s výtvarným uměním i s jeho interpretací, debatami, analýzami. To mě zásadním způsobem formovalo.

Během setkání v Lobkowiczkém paláci jste dostala otázku, jestli vás k podpoře umění přivedlo nějaké konkrétní dílo nebo umělec. Vy jste odpověděla, že to byl spíše vztah umělců ke světu. Co si pod tím můžeme představit?

Baví mě to jako proces. Pokud bych to měla vztáhnout k umění a umělcům, tak je to jejich schopnost vidět a komentovat svět nějakým novým, nečekaným způsobem a tím nabízet možnost ostatním vidět ho z jiné perspektivy, v jiných souvislostech. Díky tomu můžeme pochopit svět lépe, anebo porozumět jeho složitosti a problémům, kterým jako lidstvo nebo společnost čelíme. Spíš než vztah je to pro mě vztahová síť, prostřednictvím které se propojují světy kolem nás, umělci, jejich tvorba a lidé, ke kterým umění promlouvá.

Pohled do výstavy Umění v čase Pandemie, instalace velkoformátových malovaných recyklátů Dagmar Šubrtové, 2022. Foto: Martin Polák

Co dnes čeští umělci a umělkyně ve své tvorbě nejčastěji zpracovávají? Řeší spíše lokální problémy nebo pracují i s globálním kontextem?

Dnešní společnost je tak globalizovaná a vzájemně propojená, že se nějaké lokální versus globální stírá. Příkladem je pro mě sochařka Dagmar Šubrtová, která žije a pracuje na Kladně a ve své tvorbě reflektuje klimatické změny, ničení přírody a planety. Zkoumá to a nachází nový život v uměle vzniklých biotopech, na post průmyslových haldách, sbírá materiály v odkalištích. To všechno přetavuje do své tvorby. Tvorbu našich umělců určitě poznamenala a na chvíli asi úplně zastavila, válka na Ukrajině i vzhledem k tomu, že se odehrává jen několik set kilometrů od našich hranic. Chystáme teď zajímavou výstavu mladých umělců, studentů AVU, kteří pracují s hodně osobními tématy a rodinnými traumaty jako jsou partnerské problémy, rozdělené rodiny, znásilnění… Zpočátku jsem se trochu bála, je to naše první echt studentská výstava, ale to jak s těmi tématy pracují, je hodně silné a chytré. Jsou to zároveň témata, o kterých se dnes mnohem více mluví i v médiích a veřejném prostoru.

Může podle vás české výtvarné umění obstát i ve světě?

Rozhodně a souhlasím v tom s Charlottou Kotíkovou, od které to během zmíněného setkání zaznělo. Vznikají u nás strašně zajímavé a velmi dobré věci, které mají šanci obstát i v zahraniční konkurenci. Jen si zároveň myslím, že nám pořád chybí sebevědomí. Nejen ve výtvarném umění, ale také ve společnosti.

Andrea Hoffman Nečasová

Vystudovala Masarykovu Univerzitu v Brně, v roce 1997 obhájila diplom D.E.A. na École Pratique des Hautes Études na Sorboně. Absolvovala odborné stáže v Centre Georges Pompidou a v Musée d’Orsay.  Ve Sbírce moderního a současného umění NG v Praze (1995-1999) vedla Oddělení pro veřejnost, zařídila Auditorium a zavedla cyklus Debatních čtvrtků, organizovala přednášky architektů Botty a Kaplického. Společně s Patrikem Hoffmanem realizovali dvě Designblok pop up prezentace v Trafosmíchov. Je autorkou koncepce arto.to galerie v Uhelném mlýně v Libčicích nad Vltavou, kde zároveň provozuje i designový showroom GUBI a řídí programovou produkci sousední konverze Kotelny.

Foto: Marek Novotný

Další příspěvky

Foto: Facebook iniciativy Impact Academy
28. 2. 2024

Plánování a sledování dopadu není jen otázkou velkých dárců, ale také začínajících filantropů

Obrázek byl vytvořen pomocí generativní AI - ChatGPT
15. 2. 2024

Buďte efektivnější a dosahujte většího dopadu díky spolupráci s dalšími dárci. Poradíme vám, jak na to

Radana Brábníková během setkání Cesty filantropie v Ostravě. Foto: Tanasis Andoniadis / Darina Kubiková
11. 1. 2024

Chci být tou, která rozhoduje, co podpoří. Proto jsem si vybrala byznys, říká filantropka Radana Brábníková

Filantropický newsletter:

E-mail *
Jméno *
Příjmení *
Organizace/firma
Souhlas se zpracováním uvedených údajů a s využitím mého elektronického kontaktu poskytuji dobrovolně a na dobu neurčitou. Svůj souhlas mohu kdykoliv odvolat odhlášením se z odběru e-mailů.