Co vás napadne jako první, když se řekne Luhačovice?
Blanka: Domov. Místo, ke kterému jsem si vytvořila vztah proto, že v něm vyrostly naše děti. A také místo s velice zajímavou historií, která mě profesně pohltila víc, než jsem čekala a plánovala.
František: Lavička, dvě stě metrů od domu, kde, když si sedneme, tak nám ptáci zobou z ruky.
Blanko, ty pocházíš z Břeclavi, Františku, ty zase z Valašského Meziříčí, jak jste se ocitli v Luhačovicích a jak dlouho tady vlastně žijete?
Blanka: My jsme si Luhačovice nevybrali, to ony si vybraly nás. František tady našel práci a já byla zamilovaná a šla jsem za ním, i když jsem nikdy nechtěla žít na malém městě, protože jsem v něm vyrostla. A jsme tady už pětatřicet let.
Jak se žije v lázeňském městě?
Blanka: Rodinám s malými dětmi báječně. Je tu bezpečno, čisto, okolo krásné lesy a nádherný lázeňský park. Jakmile ale začnou děti dojíždět do jiných měst na střední školy, je to samozřejmě komplikovanější. A ještě náročnější je se sem po studiu vrátit, protože tady mladí lidé neseženou ani práci, ani bydlení.
František: Myslím si, že je to tady srovnatelné s jinými, stejně velkými městy. Vylidňují se.
Blanka: Navíc Luhačovice jsou hodně konzervativní. A i když je to město, které vzešlo z lázeňství, a to sem přineslo práci a peníze, tak je to právě lázeňství, vůči kterému se místní začali vymezovat.
Proč lidé začali tuhle část své identity odmítat?
Blanka: Lázně byly nejdříve soukromé, v roce 1948 je komunisté zestátnili a po roce 1989 se opět vrátily do soukromých rukou. A tím se to začalo proměňovat. Zaměstnanci najednou dostávali smlouvy na dobu určitou, na zimu, kdy nebyla tak vysoká návštěvnost, dostávali výpovědi, neměli moc dobré platy a začalo být výhodnější jezdit za prací jinam.
František: To je ale přirozený proces.
Blanka: Ano, ale kvůli tomu se začal vztah k lázním vytrácet a nastupující generace už ho tím pádem nemá.
Což se nedá říct o vás dvou, protože vy jste v Luhačovicích aktivní od samého počátku.
Blanka: Když jsme sem přišli, tak jsem Františkovi říkala, co tady budeme dělat, když nikoho neznáme. Neměli jsme auto, za přáteli jsme proto moc jezdit nemohli, a František na to tehdy řekl, že musíme vymyslet něco, co bude lidi lákat jezdit za námi. A začal dělat bytové loutkové divadlo a různé besídky.
František: Okolí jsme ignorovali a dělali jsme věci, které baví nás. Když jsi nechtěla akceptovat mainstreamovou zábavu, musela sis ji obstarat sama.
Blanka: Já jsem dlouhé roky vedla folklorní soubor. A v roce 1998 jsem nastoupila do regionálního muzea a začala se vzdělávat v oboru práce s veřejností. V rámci jednoho muzejního programu jsme vytvořili secesní fotoateliér, z něho pak vzešel nápad založit okrašlovací spolek Calma, který funguje dodnes.
František: Ale pravda je, že více než místní obyvatele zajímají tyhle aktivity návštěvníky Luhačovic.
To znamená, že celých pětatřicet let, co jste tady, jste nějak aktivní a snažíte se Luhačovice kulturně oživovat. Proč to děláte?
František: Protože nás to baví. Mark Twain řekl, že nejbližší pomocná ruka je na konci tvého ramene. A tím se řídíme. Víme, že musíme dělat jen takové projekty, které dokážeme realizovat sami. Naše cesta není bojovat s úřadem, aby se změnil urbanistický plán. Děláme věci, které zvládneme, a věci, které nás baví. Takhle třeba vznikl nápad, že vytvoříme trasu uměleckých ptačích budek a krmítek. Vzal jsem si mapu Luhačovic, našel jsem trasu, která vede přes lázně a dá se projít třeba za hodinu a půl, a rozmístili jsme na ni ptačí budky, které poslouží ptáčkům, ale budou i zajímavé jako šperky na stromech. Oslovil jsem kamarády výtvarníky Františka Skálu, Petra Nikla, Roberta Bučka, Radima Hankeho a desítky dalších, také studenty na uměleckoprůmyslové škole, kde učím, a první rok se nám sešla asi stovka budek. Každoročně je doplňujeme. Třeba rodiny s dětmi to berou jako hru a hledají budky během procházky.
Blanka: František měl vždycky chuť nějakým způsobem zasahovat do veřejného prostoru. Ale také jsme věděli, že do něj nechceme vstupovat invazivně a že naše cesta je v malých, měkkých projektech.
Setkáváte se i s názory, že to nemá smysl?
František: Lidé se někdy ptají, proč to děláme, když to stejně někdo ukradne nebo poškodí. A samozřejmě, že hned druhý den potom, co jsme první ptačí budky rozmístili, jedna z nejkrásnějších zmizela. Člověk z toho může vyvodit, že tedy nebude dělat radši nic, anebo naopak, že toho bude dělat ještě víc. Čím víc těch zajímavých artefaktů existuje, tím méně jich vandalové poškodí, protože to jednoduše nebudou stíhat, nebudou mít energii ani čas a postupně si na to, že nás tyhle věci obklopují, zvyknou.
Před třemi lety jste se navíc rozhodli založit Nadační fond Pramen. Co vás k tomu vedlo?
František: Hlavní myšlenkou bylo, že už nechceme všechny akce dělat jen my, že také chceme nabídnout ostatním, aby přišli
s nápadem, který finančně podpoříme. Během tří let, co fond funguje, se činnost vyprofilovala tak, že sami pořádáme dvě výstavy ve veřejném prostoru ročně, jednu výstavu finančně podpoříme plus pořádáme spisovatelské rezidence, kdy zveme za rok pět autorů na dva týdny, dostávají od nás stipendium a mohou tady bydlet na zámku a psát. A kromě toho každý rok uspořádáme koncert a přednášky na nejrůznější témata. Na příští rok chystáme další cyklus. A ještě podporujeme další aktivity.
Co pokládáte za váš největší úspěch?
Blanka: My jsme s fondem začali v trochu nešťastném období, protože zrovna začínal covid a projektů nám chodí zatím málo. Největší radost jsem osobně měla z toho, když za námi přišla pečovatelka z místního domova seniorů s nápadem, aby se nějaká akce konala přímo před jejich domovem, protože nechce, aby staří lidé byli ze společnosti a běžného života vyčleňováni. Navíc vybrala místo, kde se dřív konaly poutě a zábavy, což si někteří klienti domova ještě pamatují. Teď už společně domlouváme další akce. Nejdříve proběhlo stavění májky a sousedská slavnost a na Vánoce byl před domovem seniorů jarmark i s vánočním stromem.
František: Na samém počátku jsme obešli všechny místní instituce. Mateřské školy, základní školy, střední školy, byli jsme na úřadě i za ředitelem lázní a vlastně všichni byli rádi, že se něco děje, a moc nám fandili. Ale na druhé straně jsou také rádi, že za ně některé aktivity udělá někdo jiný. Ta myšlenka, že my jim nabízíme peníze na něco, co si oni sami vymyslí, nezafungovala až tak, jak jsme si představovali. Ale přirozeně to není ani jejich povinnost, mají svou vlastní agendu, ale pravdou je, že nápadů přichází omezeně. Jestli jsme byli třeba málo proaktivní, těžko říct. Ale já s tím nemám problém. Když si spočítáš, kolik tady žije lidí, jaká je tady skladba obyvatel, dáš si dohromady souvislosti, vyjde ti z toho, že fond vlastně funguje dobře. Největší problém člověka jsou očekávání.
Blanka: Uvědomujeme si, že než se lidé spojí s nějakou ideou, trvá to dlouho.
František: Může trvat desítky let, než vznikne otevřená občanská společnost. Možná se toho ani nedožijeme. Ale to nevadí. Důležité je dávat si pozor na to, aby to člověka pořád těšilo, a dělat to tím pádem tak trochu i pro sebe. Mluvíme s lidmi, kteří se o něco podobného jako my snaží v jiných městech, a jejich zkušenost je velmi podobná. Problémy s aktivním zapojením lidí jsou všude stejné.
Co je největší překážkou, kterou na své cestě vnímáte?
František: Lidé většinou chtějí slyšet, že problém je v nějaké instituci, že by třeba město mělo více pomáhat. A my si také můžeme myslet, že ano, ale ten základ je v tom, postupně a pomalu probouzet občanskou společnost k aktivitě. Je to drobná práce. Trvá to strašně dlouho a nelze to vyčítat městu. Navíc když se tam ti lidé v každém volebním období střídají, je to těžké. Ale vnímám, že se i toto zlepšuje, i když pomalu. Chce to spoustu energie. Proto je tak důležité, aby tě to bavilo a aby to byly věci, o kterých víš, že jsou třeba jen trochu prospěšné. A nesmíš s tím přestat, ani když narazíš na pasivitu. Musíš tomu věřit, stát si za tím a neustále se zbavovat svých očekávání o tom, jak by to mělo být.
Vnímáte to, co děláte, jako investici do budoucna?
František: To jsou taková ta silná slova, která si člověk podvědomě formuluje. Ale vyhodnotí to až čas.
Členem správní rady vašeho fondu je Ladislav Šumšal, emeritní ředitel společnosti Vincentka. Filantrop, který byl za své aktivity mimo jiné oceněn cenou Via Bona. Jak jste se dali dohromady?
František: On sice také původem není z Luhačovic, ale dlouhé roky tady vedl firmu, lidé ho znají, je to velice milý člověk a líbily se mu už projekty, které jsme dělali s okrašlovacím spolkem. Filantropii vnímá jako něco naprosto přirozeného. Nepovažuje to za nějaké patetické činy. Když jsme obsazovali místa ve správní radě, chtěli jsme, aby tam byli lidé, kteří nás podporují. Nechtěli jsme od někoho jen dostávat peníze, aniž by věděl, co se ve fondu děje.
Blanka: O panu Šumšalovi se ví, že je to opravdu velkorysý člověk. Neustále po něm někdo něco chce. Když jsme mu nabídli místo ve správní radě, říkali jsme si, že mu to třeba pomůže i s řešením všech těch žádostí. Ty se totiž začaly scházet ve fondu, kde se k nim může vyjádřit pět lidí, a je to pro něj do určité míry úleva v rozhodování.
František: Ono se to nezdá, ale darování je regulérní práce. A je dobré mít v tom víc ratia než emocí, protože ty se dostaví později.
Ve vizi vašeho fondu mimo jiné stojí, že Luhačovice jsou moderní město, které poskytuje svým obyvatelům bohatou kulturní nabídku. Jaká je tedy ta ideální představa?
František: To právě nejde říct, protože nemůžeš prosazovat pouze svou soukromou představu.
Blanka: Město je vždy takové, jací jsou lidé, kteří v něm žijí. A když převažují lidé 70+, kteří milují třeba Helenku Vondráčkovou, tak sem bude jezdit Helenka Vondráčková a třeba alternativnější festival Luhovaný Vincent, který pořádá naše dcera Magdaléna už třináctý rokem, tady bude jednou za rok a musíš počítat s tím, že to nikdy nebude každodenní náplň.
František: Město ale musí fungovat pro všechny. Potřeby mladší a starší generace se nemusejí vždycky vylučovat. Když budou Luhačovice nebo jakékoliv jiné město jen pro jednu skupinu lidí, tak to bude vždycky špatně. Jde o zachování dobré dynamiky a schopnosti fungovat společně. Všechno je to souběh různých věcí a my jsme jen jedním článkem v tom soukolí. A děláme to v podstatě hodně kvůli sobě. Ne ve smyslu, že bychom si říkali: „Tak teď jsme si vydělali a jdeme dělat něco pro společnost,“ protože my jsme si zas tolik nevydělali. Ale věděli jsme, že když založíme nadační fond, tak můžeme pomoci k tomu, aby nejrůznější akce vznikly, a zároveň sami můžeme prostřednictvím fondu některé akce pořádat.
Co jste si díky činnosti vašeho fondu uvědomili o Luhačovicích nového?
František: Lidi, kteří sem přijedou, tady mají čas vnímat v jiném rytmu než v běžném životě. Známý kunsthistorik a milovník Luhačovic V. V. Štech se zasloužil třeba o to, že jsou tady ve veřejném prostoru vhodně umístěny nejrůznější drobné kvalitní plastiky. Vždycky říkal, že by se sem hodilo například muzeum grafiky, protože je to tichá, intimní věc a byla by v souladu s tím klidem, který mají lidé v lázních zažívat. A my jsme z téhle myšlenky také trochu vycházeli a uvědomili jsme si, že lázně jsou místo, kde mají lidé čas si něco přečíst a zhlédnout. Přestali jsme hledat cesty, jak je dostat třeba do muzea, a to muzeum jsme přinesli za nimi. Nadační fond koupil venkovní výstavní panely, na kterých se lidé mohou dočíst o zajímavostech, ke kterým by se jinak nedostali. Aktuálně probíhá výstava, která představuje tradiční lidovou kuchyni v Luhačovicích a příběhy zdejších podniků, ale těch výstav už byla celá řada. Vychází často z původních muzejních výstav, ale na ulici v tom veřejném prostoru je viděly desetitisíce lidí. Letos jsme třeba také zprostředkovali výstavu o dějinách Ukrajiny ve 20. století.
Váš fond podporuje spíše menší projekty v řádech tisíců nebo desetitisíců. V čem se tahle filantropie podobá té, kterou dělají ti největší dárci?
František: V obou případech je nesmírně důležitá zodpovědnost. Člověk nesmí být pyšný a myslet si, že čím víc kulturních akcí udělá, tím to bude lepší. Je dobré to všechno promyslet a prožívat individuálně. Pokud něco dělám, musím si být vědom toho, že tím také něco ovlivňuji a že ty věci nemůžou stát spoustu peněz a pak být ploché. A také si myslím, že je podstatné respektovat určitou následnost věcí. Někdy je dobré nechat věcem přirozený průběh a neprosazovat je za každou cenu silou jen proto, že si subjektivně myslím, že to je správně. Nedívat se jen svým jedním směrem, uvědomovat si souvislosti a respektovat je, je podle mě stejně důležité pro ty velké i malé projekty.
Blanka Petráková
(*1964)
je etnografka Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně a vedoucí Muzea luhačovického Zálesí. Zakladatelka Luhačovického okrašlovacího spolku Calma a Nadačního fondu Pramen Luhačovice. Autorka studií, publikací a výstav s tematikou regionální historie, národopisu a lázeňství. Bydlí v Luhačovicích.
František Petrák
(*1961)
je malíř, grafik, ilustrátor, pedagog a loutkoherec. Zakladatel Luhačovického okrašlovacího spolku Calma a Nadačního fondu Pramen Luhačovice. Aktivní výtvarník, spolupořadatel akcí, které podporují společenský a kulturní život.
Působí jako pedagog SUPŠ v Uherském Hradišti. Bydlí v Luhačovicích.
Foto: Salim Issa pro speciál Umění darovat
