Podnikání mě neuvěřitelně bavilo a naplňovalo
Tibor Abel začal podnikat na začátku devadesátých let. Po krátkém působení v Komerční bance spoluzaložil leasingovou společnost Olfin s.r.o., která velmi rychle vyrostla až k miliardovému obratu. „Firmě se dařilo a mě to obrovsky bavilo a naplňovalo. Byl to takový americký sen, kdy nám vlastně ani moc nešlo o peníze, ale spíš o tu svobodu,“ říká Tibor Abel. Z Olfin s.r.o. se postupně stal holding s asi pětašedesáti propojenými firmami, do kterého spadaly nemovitosti, obchody s cennými papíry, medicínské centrum, ale také poněkud exotičtější oblasti jako např. lomy nebo lodní doprava a dva parníky, které se plavily na Vltavě.
„Po asi pěti letech, kdy jsem byl v rámci podnikání na absolutním vrcholu, mě to přestalo naplňovat a ze dne na den jsem téměř všechno prodal,“ popisuje první zlom Abel. V té době se jemu a jeho ženě Marii narodily dvě děti a jejich životní režim se hodně proměnil: „Na začátku jsem pracoval i šestnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Po prodeji podílu v holdingu jsme polovinu roku trávili na chatě a hodně cestovali.“
Po asi osmi letech se, jak sám říká, začal doma trochu nudit a pustil se opět do podnikání. „Začali jsme se věnovat krizovému řízení a spolu s kamarádem jsme dávali dohromady firmy, které byly v potížích. Neuvěřitelné nás to bavilo a dostali jsme se i k moc zajímavým projektům jako byl třeba v té době ztrátový e-shop s módou Zoot,“ líčí svou druhou byznysovou etapu Tibor Abel.
Kryštof byl silnější než my
To vše pro Tibora skončilo v srpnu 2018. Kryštofovi, dvacetiletému nadějnému sportovci a studentovi zahraničního obchodu na VŠE, diagnostikovali osteosarkom – rychle rostoucí a agresivní nádor – který se zprvu projevoval jako mírná bolest v koleni.
Po diagnóze následovalo deset operací, kdy lékaři odstranili nádor společně s částmi holenní a stehenní kosti a dvacetčtyři cyklů chemoterapie. Poté, co Kryštof dostal endoprotézu a byl v březnu 2019 propuštěn do domácí léčby se zdálo, že je vše na dobré cestě… „Po týdnu co byl s námi doma dostal horečky a obrovský zánět a musel znova na operaci. Na té mu endoprotézu odstranili a dostal tzv. spacer, dlouhou tyč, která mu zpevňovala nohu a byla napuštěná antibiotiky. Ta operace trvala mnoho hodin a byla extrémně náročná, ale Kryštof to zvládl,“ popisuje průběh Marie Abelová.
Během následné léčby se ukázalo, jak houževnatý a silný Kryštof je. „Začal znova studovat a vlastně to celé bral jako nějaké zdržení na jeho cestě. Po celou dobu té nemoci byl v podstatě on ten silnější, podporoval nás, protože my jsme byli často zahlcení strachem a nejistotou. Za celou dobu té jeho nemoci nám nikdo nenabídl pomoc, nikde nebyly souhrnné informace, co můžeme nebo nemůžeme dělat a jaké možnosti máme a jestli existují neziskové organizace, které by nám mohly pomoct,“ líčí Abelová.
Kryštofova léčba a zotavování pokračovaly. Po roce lékaři nahradili spacer původní endoprotézou a na řadu přišla rehabilitace, rozcvičování a rozhýbávání. Po celou dobu mu Marie a Tibor byli naplno k dispozici. „Mohli jsme si to díky úsporám dovolit a v podstatě to nešlo jinak. Doprovázeli jsme ho do sprchy, na záchod, vozili na rehabilitace, vyšetření, kontroly a také do školy,“ vzpomínají Abelovi.
Kryštof zvládl dokončit druhý ročník studia, léto 2020 strávil v rehabilitačním ústavu a našel si přítelkyni. „Když se vrátil a šli jsme společně na kontrolu, tak jsme si říkali, že je poprvé všechno v pohodě. Nebáli jsme se. A tam nám oznámili, že se rakovina mezitím rozšířila do plic a metastáze jsou v takové formě, že nejsou operovatelné,“ popisuje jednu z nejtěžších chvil Marie Abelová, po které se rodina pustila do paliativní péče, která trvala dva měsíce. „Kryštof odešel 4. listopadu v 1.35 hodin, naštěstí doma. Byli jsme do poslední chvíle s ním. Dodýchal nám v náručí,“ uzavírají Abelovi.
Řekli jsme si, jdeme pomáhat
Následující dva měsíce byly podle Tibora Abela obrovsky náročné psychicky i fyzicky: „Měl jsem pocit, jako by mi bylo najednou osmdesát, měl Alzheimera a jako by se mi neustále snažil někdo vyrvat srdce z těla,“ vzpomíná. Nejen tyto pocity, ale vše, co během Kryštofovy nemoci prožili, dalo základ jejich filantropickým aktivitám a bylo motivací pomáhat. „Zmínil bych dva momenty. Ten první byl kluk z Mostu, který byl s Kryštofem na pokoji. Bohužel jeho rodina neměla dost prostředků, aby s ním byli každý den jako my s naší synem, tak jsme se věnovali i jemu. Ten druhý moment byla představa, co asi prožívají ti, co nemají takové zázemí jako my, třeba samoživitelky. A po těch dvou extrémních měsících jsme si řekli, jdeme pomáhat,“ popisuje Abel.
Nejprve si Abelovi udělali kurz sociálního pracovníka, ale záhy zjistili, že vzhledem k závazkům, tenčícím se úsporám a finančním možnostem, to není udržitelná cesta. V tu chvíli jim pomohlo nečekané a zásadní setkání s jabloneckým podnikatelem Martinem Jotovem, který daroval do začátku manželům Abelovým 500 tisíc korun a doprovodil to slovy: „Vymyslete něco, co pomáhá, dejte do toho srdce a nemůžete být neúspěšní. Prostě to udělejte, jak nejlépe dokážete. Prošli jste byznysem, prošli jste tou nemocí, zvládnete to.“
A tak Abelovi začali a založili Nadační fond Úsměv nejen pro Kryštofa.
Klíčová setkání a náročné začátky
Nejprve začali Marie a Tibor s mapováním, které další organizace se věnují podobnému tématu a zjistili, že pro jejich zaměření na onkologickou léčbu jsou stěžejní organizace Amelie a Dobrý anděl. A s nimi se Abelovi následně setkali. „Troufám si tvrdit, že pokud by ty schůzky nedopadly tak dobře, tak tady dnes nejsme. Nebrali nás jako konkurenci, ale jako partnery. A potvrdili nám, co už jsme vlastně zažili my sami, že tady v Česku chybí informace, kde a jak mohou pacienti a jejich rodiny najít pomoc,“ říká Tibor Abel.
Nadační fond tak začal svou činnosti například tím, že manželé Abelovi navštívili onkologické kliniky napříč Českem, setkali se s primáři, ale i dalším personálem a distribuovali na všechna místa létačky s informacemi. Na radu Petra Sýkory z Dobrého anděla vytvořili rozcestník, které organizace se u nás pomoci v této oblasti věnují (ten je možné najít na webu nadačního fondu).
Ne vše šlo ale hladce… „Narazili jsme u toho možná nejdůležitějšího – shánění financí… Měl jsem excelovskou tabulku a v ní 150 kontaktů, které jsem nasbíral za třicet let podnikání. Mezi nimi velmi bohatí lidé a z nich třicítka mi poslala kondolenční SMS s tím, že kdybych potřeboval pomoc, ať se ozvu… Když jsem byl na řádku 83 a z toho měl dvacet tisíc, tak jsem zjistil, že tohle opravdu nefunguje,“ popsal svou zkušenost Abel.
Jak Tibor Abel dále zmiňuje, byly to opravdu náročné tři roky, protože na nadační fond se obraceli stále noví klienti, kteří potřebovali jak finanční, tak často i psychologickou pomoc. Pro manžele to znamenalo práci přibližně deset hodin denně a šest dní v týdnu. „Byli jsme na pokraji totálního vyčerpání a aspoň jednou týdně jsem v duchu a virtuálně nadační fond rušil,“ přiznává s odstupem Abel.
Děláme naplno to, co nám přináší radost a smysl
Pak se ale začala situace otáčet. Nejprve o nadačním fondu a aktivitách manželů napsali Novinky.cz, a pak s nimi odvysílala rozhovor Lucie Výborná na Českém rozhlase. Tím se rozpohyboval fundraising nadačního fondu, kdy kromě malých dárců přibyli i velcí donoři, kteří na fungování fondu přispěli částkami v řádech statisíců i milionem korun. „Díky tomu se můžeme se ženou práci věnovat v podstatě na plný úvazek, máme provozního ředitele, dvě skvělé holky, co nám dělají sítě, právní služby zdarma, účetnictví a pomáhá nám také naše správní rada a její členové,“ říká s úlevou a radostí v hlase Tibor Abel.
Aktuálně pomáhají 50 rodinám, které jsou na příspěvcích nadačního fondu závislé, respektive jim pomáhají v tom, aby měli co jíst. Dále je to psychologická a sociální pomoc, zprostředkování kontaktů a další nezbytné činnosti, které člověk s onkologickou diagnózou a velmi náročnou léčbu zvládá stěží. V celkových číslech to, jak pan Abel vypočítává, za dobu fungování Nadačního fondu Úsměv nejen pro Kryštofa znamená: 700 klientů, 6 tisíc konzultací, 120 tisíc naježděných kilometrů a 5 milionů darovaných korun. A vzhledem k plánům, které postupně Abelovi vyjmenovávají je už teď jasné, že zmíněná čísla mají potenciál v budoucnu růst několikanásobně.
Při poslechu příběhů, kterých mají Marie a Tibor v zásobě spoustu a které nejsou jen smutné, ale také nadějeplné a dojemné, člověk přemýšlí, jak to tito dva nenápadní lidé dokáží vše pojmout. Odpověď nabízejí oni sami: „I když to teď bude znít brutálně šíleně, tak teď jsme nejšťastnější, co jsme kdy byli. Poprvé v životě se cítíme prospěšní.“
Tento text vznikl na základě přednášky, která se uskutečnila na konci roku 2024 v rámci předmětu Neziskové organizace na Vysoké škole ekonomické v Praze.
Za podporu série rozhovorů a textů s názvem V hlavě filantropa děkujeme Nadaci RSJ.