Nové a nové objevy
Jednotliví členové rodiny Lobkowicz pak pro hosty shrnuli, jakým způsobem se podílejí na péči o sbírky a majetek a dalších činnostech. Její tři generace dnes tvoří jednadevadesátiletá Margaret, její syn William s manželkou Alexandrou a jejich děti William ml., Ileana a Sophia.
William Lobkowicz připomněl dramatické osudy, které rodině přineslo 20. století a zdůraznil roli svého dědečka Maxe, který se po první světové válce přiklonil k nově vzniklé republice, a za druhé světové války působil jako československý velvyslanec v Británii. Když se po nacistické okupaci v roce 1948 chopili moci komunisté, zkonfiskovali veškerý rodinný majetek a rodina byla nucená odejít do exilu.
Po roce 1989 se jeho syn Martin a vnuk William přihlásili o svůj majetek v restituci. Strávili pak řadu let v archivech dohledáváním dokumentů prokazujících jejich nárok a shromažďováním uměleckých děl. „Pracovali jsme na nápravě křivd minulosti,“ podotkl William.
Velké náklady financovali z úvěrů i prodeje většiny nemovitostí. Williamova maminka navíc v USA založila neziskovou organizaci, která umožnila ještě rychleji zpřístupnit obnovované lobkowiczké sbírky veřejnosti – právě to byl jeden z cílů, který si rodina vytyčila. V roce 1997 tak mohli za účasti Václava Havla a Pavla Tigrida znovu veřejnosti otevřít zámek v Nelahozevsi a o deset let později také Lobkowiczký palác v Praze.
„O svých předcích jsem se během let strávených vyřizováním restituce dozvěděl spoustu zajímavých věcí,“ vysvětlil William Lobkowicz. Každá generace podle něj do sbírek přispěla jiným způsobem – výtvarnými díly, vzácnými zbraněmi nebo hudbou – a do dnešní doby jich bylo už dvacet. „Uvědomujeme si, že sbírky jsou dědictvím rodiny, ale také dědictvím této země. A my jsme jen jejich správci.“
Zvláštní vztah mají kupříkladu k Ludwigu van Beethovenovi, jehož mecenášem byl Josef František Maxmilián. Svého oblíbeného skladatele podporoval tak usilovně, že rodinu dokonce přivedl k bankrotu.
Poklady čekající na objevení
Práce se sbírkami stále tvoří důležitou část toho, čemu se dnes rodina věnuje, jak připomněla i Alexandra Lobkowicz. Pečuje o ně malý, ale velmi loajální tým. Pořád ještě v nich figuruje mnoho položek, které veřejnost zatím neměla možnost vidět, a nespočet psaných dokumentů z uplynulých dvanácti století. V dlouhodobém plánu je proto mimo jiné vybudovat v Nelahozevsi vzdělávací centrum s knihovnou a studovnou.
Právě aspekt vzdělávání je pro rodinu velmi důležitý. Promítá se do několika činností, ať už jde o práci se studenty českých a mezinárodních škol, kteří mají možnost s předměty ze sbírek pracovat a dohledávat k nim relevantní informace, přes stáže pro zahraniční studenty nebo rezidenční pobyty pro posluchače univerzit. Rodina Lobkowicz také dlouhodobě spolupracuje s Akademií komorní hudby, která pak v Nelahozevsi pořádá masterclasses.
Pokračovatelé
Zatím nejmladšími členy rodu, kteří se zapojili do práce, jsou Ileana a William ml. Ona v současnosti pátrá po zajímavých příbězích z rodinné historie, které pak zveřejňuje v tištěných i elektronických publikacích a při online komunikaci.
Její bratr v současnosti pečuje o veškerý digitální obsah, který House of Lobkowicz vytváří. „Chceme se o naše sbírky podělit s celým světem, a to i s lidmi, kteří by je jinak z různých důvodů neměli možnosti vidět. Během loňské pandemie jsme tak díky virtuálním prohlídkám přitáhli více návštěvníků než v minulosti,“ podotkl.
Když je rodina zároveň filantropickým projektem
Při otevřené debatě pak všichni členové rodiny vysvětlovali, jak vypadá v praxi péče o majetek a sbírky. Klíčové je podle nich to, že se v rodině dělí o jednotlivé role – každý má nadání pro něco jiného a také se o něco jiného zajímá.
Pro Williama ml. a Ileanu bylo zásadní, že je rodiče nenutili, aby v jejich počínání pokračovali – vždy od nich měli podporu v tom, že si můžou zvolit svou vlastní profesní cestu. A možná právě tahle volnost je vedla k tomu, že zůstali součástí rodinného „podniku“.
Důležité jsou podle rodiny Lobkowicz také pravidelné schůzky zasvěcené výhradně pracovním otázkám. V jejich případě mají podobu devadesátiminutového oběda, na který každý přichází s tématy, která chce s ostatními probrat.
A neméně důležitou roli pro udržení dobrých vztahů hraje i rodinný retreat za účasti kouče, na který se rodina vydává každých tři až pět týdnů. Vždy je zasvěcený jednomu palčivějšímu problému.
„Dobrá komunikace je v tomto případě naprosto zásadní. A důležité je také přetvořit vztah rodič-dítě ve skutečně rovnocenné partnerství,“ prohlásil William Lobkowicz. „Neustále se vracím ke krédu, které razí moje maminka: ‚Tohle všechno jsou jen věci, ale na světě máte především jeden druhého.’“
