Když se setkáváme v závěru roku 2024, není to dlouho poté, co se Abakus přesunul do nových kanceláří a stále se tam ještě zabydluje. „Vlastně tam nebývám moc často. Občas přijdu něco podepsat, něco vyřídit, ale kafe jsem si tam dneska vařila poprvé,“ přiznává Jarmila Baudišová s úsměvem, který ji po celou dobu neopouští. Nadační fond, jenž má v současnosti zhruba čtyři a půl pracovního úvazku a jehož správní radě Baudišová předsedá, navazuje ve své činnosti na to, čemu se s Miladou Kučerovou věnovaly už dříve. V roce 2010 totiž dostaly od svých manželů, zakladatelů úspěšné softwarové společnosti Avast, nabídku, aby vedly firemní nadační fond. Ale nepředbíhejme.
Čemu jste se profesně věnovala před tím, než jste vstoupila do oblasti filantropie?
Mám vystudovanou speciální pedagogiku a učila jsem nevidomé děti. Tím jsem začínala. Ale potom, když jsme založili rodinu, to bylo komplikované – i kvůli dojíždění. Proto jsem potom vyučovala na základní škole v ulici, kde jsem bydlela, a měla víc času na své děti.
Proč jste se rozhodla pro speciální pedagogiku?
Vlastně to hodně souvisí i s tím, co děláme v nadačním fondu, protože mě vždycky tato témata zajímala. Po gymnáziu jsem si udělala sociálně právní nástavbu, díky které jsem se dostala do oblasti sociální pomoci. Pracovala jsem jako dobrovolnice u nevidomých dětí, a to mě ohromně zaujalo, přála jsem si získat tam práci – a podařilo se mi to. Takže to pro mě byl splněný sen.
Co vás na práci s nevidomými bavilo?
To je těžké říct. Vůbec mě bavilo pracovat s dětmi, učit a lákal mě pocit, že někomu pomáhám. Tyhle věci mě vždycky táhly – třeba i během sociálně právní nástavby jsem spolupracovala s jedním dětským domovem, kam jsem občas jezdila pomáhat s dětmi.
Je něco, co se z téhle zkušenosti dá využít při vedení týmu nadačního fondu?
Měla jsem zkušenost s lidmi s různými zdravotními znevýhodněními a mám bratra, který měl před skoro 30 lety úraz a je kvadruplegik. Také přes něj jsem se poznala práci Centra Paraple nebo asistenční služby, kde jsem viděla, jak pomoc funguje. Vlastně jsem k tématu získala jiný vztah. I díky bratrovi mi přijde úplně normální, že takoví lidé jsou. Připadá mi přirozené s nimi být v kontaktu.
Dokážete si vybavit první dobročinný dar, který jste se rozhodli poskytnout?
Pamatuju si to moc dobře, protože Pavel s Edou (Pavel Baudiš a Eduard Kučera, zakladatelé společnosti Avast a nadačního fondu Abakus) měli firmu, které se někdy dařilo více, někdy méně. A když se jí dařilo více, tak se vždycky snažili pomáhat. Začali tím, že měli software, který se jmenoval SUP – Správce uživatelských programů – a rozhodli se podporovat chov supů v zoologické zahradě. Shodou okolností se tenkrát asi pětileté dcery Edy Kučery televizní štáb v ZOO zeptal, jaké má nejradši zvířátko, a ona řekla „sup“, což znělo trochu nezvykle, ale mělo to tenhle důvod.
Když se Avastu dařilo dobře, tak jeho zakladatelé vždycky něco podporovali. Dávali peníze například na Paraple nebo Konto Bariéry. Ale protože měli hodně práce a neměli přehled o tom, kde jsou dary potřeba nebo co se s penězi pak děje, tak jednoho dne, těsně před Vánoci, přišli za mnou a za Miladou Kučerovou a řekli: „My založíme nadační fond a vy se o něj budete starat.“ Trochu nás to zaskočilo, ale nakonec jsme souhlasily. Nedali nám vůbec čas na rozmyšlenou, prostě nám to oznámili. Přišlo nám to fajn, akorát jsme v té době obě pracovaly na plný úvazek.
S nadačním fondem jsme začínaly spolu, až později musela vzniknout správní rada. Všechny programy nebo směřování naší podpory, to jsme rozehrály my dvě. Dělaly jsme to úplně na koleně, nebyl žádný filantropický manuál. Teď konečně vznikl (Český nadační kodex – série doporučení a soubor příkladů dobré praxe, který má za cíl pomoct nadacím a nadačním fondům s jejich správou a fungováním. Byl publikován 1. října 2024), existuje Via Clarita, která poskytuje rady začínajícím filantropům… Tehdy nic takového nebylo, my jsme horko těžko sbíraly zkušenosti a pracovaly jsme po večerech.

Měly jste možnost konzultovat třeba alespoň s někým z podobně aktivních lidí v Česku nebo v zahraničí?
Spojily jsme se s Jiřím Bártou (tehdejší ředitel Nadace Via), také s Boženou Jirků z Konta Bariéry – ti nám nějaké rady dali, ale spíš jsme na to přicházely samy. Paradoxem bylo, že úplně zpočátku jsme do nadačního fondu dostaly od Avastu – tedy od Pavla a Edy – nějakou sumu peněz, ale nikdo o nás nevěděl. Ze začátku jsme si tak samy sháněly organizace, kterým jsme chtěly pomoct, a s nimi jsme se spojily. To bylo hodně zvláštní, protože na nás koukaly, jako kdybychom spadly z Měsíce. Říkali nám: „Za námi nikdo nikdy nepřišel s otázkou, jestli chceme nějaké peníze. Naopak musíme všude žádat. A vy teď najednou přicházíte, že nám je dáte!“ Byly to hezké začátky.
Jak se o nás potom vědělo víc, tak samozřejmě přicházelo velké množství žádostí od všelijakých lidí – museli jsme být opatrní. Ale myslím, že můžu říct, že za tu dobu jsem neměla pocit, že bychom dali peníze špatně nebo zbytečně, to naštěstí ne.
Jak jste si pro sebe v nadačním fondu formulovali, jaký bude váš filtr nebo podle čeho budete žádosti o podporu hodnotit?
Velmi brzy jsme si koupili program Flexigrant, ve kterém žadatelé o podporu museli podrobně představit svou organizaci a projekt, pro nějž požadují podporu. Přibližně dvakrát ročně jsme vyhlašovaly otevřené výzvy, do kterých mohli své projekty přihlásit, a my jsme pak na základě posuzování žádostí zvažovaly podporu. Někdy jsme musely přečíst třeba i 300 žádostí a rozhodovaly se spíš srdcem a rozumem, komu přiznat podporu, což bylo neúnosné. Asi po roce a půl naší existence jsem si řekla, že to už takhle nejde, že potřebujeme konečně nějakého profíka, který oblasti trochu rozumí. A zrovna v té době odešla z Člověka v tísni Martina Břeňová, kterou jsem požádala o spolupráci, a ona se do našeho týmu přidala. Měla velké zkušenosti, což bylo dobré – najednou naše fungování začalo získávat větší rámec. Potom se k nám připojila i jedna z našich dcer, která se začala věnovat zejména PR. Postupně jsme potřebovali i další lidi, protože jsme zjistili, že nejde dělat jen otevřené výzvy, do kterých se může přihlásit kdokoliv. Bylo nutné si vymezit oblasti, které budeme podporovat, a v jejich rámci vyhlašovat výzvy… Začali jsme s oblastí podpory paliativní péče a postupem času přidali další dva programy. V současné době se vedle paliativy věnujeme také podpoře rodin s dětmi se zdravotním znevýhodněním a oblasti všeobecného vzdělávání.
Vykrystalizovaly vám tyhle tři oblasti v návaznosti na projekty, které jste už podporovali, nebo to byl spíš výsledek delší debaty?
Do podpory paliativy, zejména hospiců a podobně, jsme se pustili docela brzy, protože jsme i v rodinách měli nedobré zkušenosti s umíráním, zejména starších lidí. U dalších probíhaly větší debaty, a to i na základě žádostí a osobních zkušeností. Vybrali jsme oblast rodin s dětmi se zdravotním znevýhodněním, protože hodně nadací podporuje děti jako takové nebo děti s handikepem, ale nikdo se tehdy nestaral o rodiny těchto dětí. To nám přišlo hodně důležité a děláme to dodneška. Do poslední oblasti – vzdělávání – jsme vstoupili po dlouhém rozvažování, protože to je nejtvrdší oříšek a velmi těžké téma. Jde nám o dlouhodobé změny, jejichž provedení trvá dlouho, takže výsledky naší práce dlouho nevidíme. Oproti tomu třeba v paliativě jsou změny znát třeba už za dva, za tři roky a u každého programu, který realizujeme, vždycky vidíme výsledky. U rodin s dětmi se zdravotním znevýhodněním taky. Ale ve vzdělávání je prostě jen tak neuvidíme. Nejdřív se nám do téhle oblasti nechtělo, ale jsem ráda, že jsme do ní vstoupili, protože je ohromně důležitá – celkově, v celospolečenském hledisku. Když vidím, kam svět spěje, tak si myslím, že vzděláním se musí začít.
Vedete debatu o tématech i uvnitř vašich dvou rodin?
Vedli jsme ji s týmem, protože ten je prostě skvělý, a to zejména na začátku, když jsme jednotlivá témata zvažovali. Když už jsme pak dospěli k tomu, že se budeme věnovat třeba paliativě, přizveme si k přípravě konkrétního projektu ještě odborníky a odbornice – většinou čtyři nebo pět lidí, kteří v té oblasti působí, jsou z různých směrů a mají rozličné zkušenosti. Detaily tak neřešíme my – můžeme do nich zasáhnout, ale necháváme to především na odbornících, kteří lépe rozumí tomu, co konkrétně je třeba podpořit a jak by měl program vypadat
Nakolik složité je takové lidi přesvědčit, aby se do činnosti nadačního fondu zapojili?
Je to překvapivě docela snadné. Myslím, že s tím nemají vůbec žádný problém, že jsou naopak rádi, že se mohou projektu účastnit, protože do jejich oblasti přináší něco nového. Rádi s námi spolupracují dlouhodobě.
Ne všichni lidé, kteří jsou aktivní ve filantropii, o svém působení rádi mluví veřejně. Ale vy jste rozhovorům spíš otevřená. V čem vám to připadá důležité?
Ze začátku jsme byli v tomhle ohledu takoví skrytí. Nikam jsme se nehrnuli, články o nás vlastně nevycházely, nic jsme nikomu nenabízeli. Ale pak nám to někdy přišlo líto – třeba když vyšel obrovský článek o někom, komu se podařilo podporou pomoci nějakému tématu. My jsme přitom dlouhodobě podporovali tu stejnou oblast, a to třeba mnohem většími částkami. Proto jsme si pak řekli, že to možná není správný přístup. Pořád se nikam nehrneme, spíš nás těší, když nás někdo požádá o vyjádření nebo když si někdo všimne naší práce a toho, co se nám daří zlepšovat, a rozhodne se o tom veřejně mluvit nebo psát.
Ondřej Vlček, který v Avastu dlouho pracoval a stal se jeho generálním ředitelem, si před časem na debatě o filantropii pochvaloval, že zaměstnanci Avastu byli do dobročinných aktivit zapojeni. Jak to probíhalo?
Po několika letech činnosti jsme zavedli takzvaný zaměstnanecký fond. Znamenalo to, že jsme jednou za rok vyhlásili, že zaměstnanci můžou přihlásit nějaký projekt, který se jim líbí, ale nejlépe jsou v něm třeba sami nějakým způsobem angažovaní – třeba sami něco podporují, jsou členy nějaké organizace nebo jde o něco v místě jejich bydliště, které se zvelebuje. Možná podpora činila až 2000 dolarů, protože ve firmě byli i zahraniční pracovníci. Setkalo se to s velkým zájmem zaměstnanců, takže jsme zdaleka nemohli uspokojit všechny. Zase jsme museli pročítat stovky žádostí a vybírat, ale měli jsme z toho velkou radost. Vždycky jsme dávali přednost těm žádostem, kde jsme cítili, že je v tom účast daného zaměstnance. A byli jsme kolikrát překvapeni, co lidi dělají, v čem se angažují, kde pomáhají.
Mělo to ještě další dopad. Dřív zaměstnanci Nadační fond Avast moc neznali a nezajímali se o nás. Ale když do toho takhle pronikli víc, tak si nás víc vážili a často nám pomáhali, když jsme něco potřebovali, přicházeli s dobrými nápady a věřili nám. Měli k nadačnímu fondu ohromně pozitivní přístup.
V jednom textu pro média jste psala, že jste vždycky podporovali přehlížené oblasti a problémy ležící na okraji zájmu a snažili se je systematicky řešit. Co bylo podle vás potřeba k tomu, aby nadační fond mohl o takovýto typ činnosti usilovat?
Začalo to v době, kdy jsme si stanovili naše hlavní programy – zejména s paliativou. Došli jsme k tomu, že nestačí jenom podporovat hospice, ale že je dobré podpořit určitou oblast, a to takovým způsobem, aby za pár let byla samostatná – nebyla závislá na našich penězích. A pokud jsme toho chtěli dosáhnout, museli jsme se snažit tu oblast posunout a dostat ji do povědomí – jednak veřejnosti, ale i státní správy, pojišťoven či ministerstev, aby věděli, že se v ní něco děje a aby organizace byly schopné si sehnat peníze i od státu, nejen od nadací.
A podařilo se nám to, nejdřív s kamennými hospici a později s rozvojem paliativní péče v nemocnicích. Předtím se s paliativními přístupy v nemocnicích v podstatě nepracovalo, pár nemocnic se o to snažilo, ale nebylo to systémově zakotvené. Nám se to podařilo změnit, takže teď už paliativní týmy v mnoha nemocnicích fungují a jejich práci hradí pojišťovny. To považuji za náš velký úspěch.
V oblasti podpory rodin se zdravotním znevýhodněním jsme se zaměřili na rozvoj organizací a jejich zaměstnanců a zaměstnankyň, aby zvládali zlepšovat životy svých klientů a třeba se věnovat i advokačním aktivitám a provádět systémové změny.
Nedávno jsme také ukončili několikaletou etapu podpory a rozvoje homesharingu, komunitní sdílené péče o děti s intelektovým znevýhodněním, která vedla až k tomu, že zde vznikla zastřešující organizace Společnost pro homesharing. Je stále našim partnerem, více ji ale podporujeme v práci na systémovém ukotvení homesharingu a hledání nových zdrojů financování, aby tato komunitní podpora mohla fungovat nezávisle na nás.

To je tak trochu rozvojová pomoc prováděná v tuzemsku.
Co se týká nadační činnosti – nemyslím naší, ale obecně – jsou třeba menší nadace nebo filantropové, kteří na podobnou škálu aktivit nedosáhnou, třeba nemají ani tolik financí. Nemyslím, že je nutné dělat jenom velké projekty – i menší filantropická podpora organizací může výrazně přispět ke zlepšování kvality života mnoha lidí. Nemusí vždy nutně jít o velké systémové změny. Každá koruna je dobrá.
Nadační fond Avast fungoval deset let, pak vznikl nadační fond Abakus. Proč k té změně došlo a co obnášela po praktické stránce?
Po vstupu Avastu na londýnskou burzu přestala platit akcionářská smlouva, která upravovala status Nadačního fondu Avast a způsob jeho financování. Od roku 2020 tak funguje Abakus – nadační fond zakladatelů Avast. Jedná se o rodinný nadační fond, který navázal na aktivity Nadačního fondu Avast.
Jak se změnil způsob, jakým se financuje práce nadačního fondu? Používáte fundraising?
Po čtyřletém přechodném období, kdy byl částečně napojený na finance Avastu, je nyní financován pouze rodinami zakladatelů Avastu. Fundraisingu se nevěnujeme, máme opravdu peníze pouze od Pavla a Edy. Dary jsou naplánované na několik let dopředu. Počítá se s tím, že Abakus nezanikne, protože už jsou do něj nějakým způsobem zapojené naše děti – ve správní radě od letoška působí naše dcera a dcera Kučerových. Naše děti dobročinnost zajímá a chtějí v tom pokračovat.
Vedete své děti k filantropii?
Naše dcery se zapojily tak nějak samy. Jedna dcera v nadačním fondu asi pět let pracovala. Pak šla na mateřskou a teď bude ve správní radě. Druhá dcera je grafická designérka, která nám léta letoucí dělá veškerou grafiku. Obě také přicházejí s nápady, co by se dalo podpořit, a mají menší projekty v oblasti vzdělávání, které zapadají do těch našich, a starají se o ně. Moje děti jsou do činnosti nadačního fondu zapojené hodně a je pro ně přirozené, že v tom budou pokračovat.
Abakus je rodinný nadační fond – tvoříte ho vy a Kučerovi. To není nijak časté nebo obvyklé uspořádání. Pokud by se někdo chtěl vydat podobnou cestou, co by měl dopředu promyslet a prodiskutovat?
S tím nemám zkušenosti, protože Pavel s Edou jsou unikátní dvojice. Jsou každý úplně jiný a seděli přes 40 let naproti sobě v kanceláři. V životě se nepohádali – nebo když ano, dokázali to vyřešit a nikdy neměli žádný problém. A stejně to funguje i s nadačním fondem: nebyl v tom žádný spor a nevidím ho ani do budoucna. Samozřejmě se může něco stát, třeba když ho v budoucnu převezmou děti, ale to jsme zatím vůbec neřešili. Zatím to má jenom výhody – v klidu se dohodneme.
S Miladou jsem ve správní radě a taky nemáme žádné protichůdné názory, ve všem se shodneme.

Když budeme mluvit obecněji o filantropii v Česku, zaznamenala jste za dobu, kdy se v téhle oblasti pohybujete, výraznější posun? Ať na straně organizací, které žádají o podporu, tak u těch, které finance rozdělují.
Určitě ano, za patnáct let se toho změnilo hodně. Týká se to hlavně lidí jako takových – jednotlivců. Každý rok je vidět, kolik lidí je ochotných dávat na pomoc druhým. Roste to téměř geometrickou řadou, je to až neuvěřitelné. Z toho mám ohromně dobrý pocit, protože zpočátku, když jsme nadační fond zakládali a já v něm začínala působit, jsem byla smutná z toho, jak málo lidé pomáhají. A teď vidím, jak se to mění. Dřív se lidé asi báli, nevěděli, co s jejich penězi bude – jestli se dostanou do správných rukou, jestli je někdo nezneužije. Ale možná tím, že se začalo víc mluvit o filantropii, o nadacích, které pomáhají, tak tomu lidé víc věří a nebojí se.
Také tím, že se v oblasti pohybuji a znám hodně filantropů, tak mám pocit, že všichni bohatí lidé rozdávají. Což není pravda, ale já znám právě jenom ty, co dávají a zabývají se tím, hodně o tom přemýšlí – hledají si oblasti pro podporu. To se také změnilo, protože dřív to bylo nahodilejší. Teď už je spousta nadací, které mají opravdu promyšlené, jak a kde pomáhat.
A změnily se i organizace, které pomoc potřebují, protože se posunul fundraising – předtím neměly mnoho zkušeností a nebylo, kde se to naučit. Většinou neměli fundraisera, dělali to ředitelé, v nemocnicích doktoři. A neměli na to čas, nevěděli, jak na to, a sháněli peníze, kde se dalo – neustále museli psát žádosti, což bylo velmi zahlcující. Teď už jsou vyškolení, mají více zkušeností a existuje pro ně pomoc. Nabídli jsme ji i my – v oblasti paliativní péči i v oblasti péče o děti se zdravotním znevýhodněním jsme měli dvouletá školení fundraisingu, které jsme zaplatili a vybrali pro ně organizace, které měly dobrý plán, ale potřebovaly podporu.
Je naopak v téhle oblasti něco, co se zatím nedaří?
Řada nadací, podobně jako my, má oblast, kterou nějakým způsobem pokryje, a stát to od ní postupně přebere a pokračuje v tom, což je dobře. Sice by to měl dělat rovnou stát, ale ten na to nemá kapacity. Takže mu někdo připraví a předá hotový, fungující projekt. Myslím si, že by na to stát měl přispívat. V některých oblastech se to daří, v některých méně. Podle mě se málo mluví o tom, nakolik nadace a nadační fondy pomáhají. Málokdo si uvědomí, že když jde do domova důchodců nebo do hospicu, tak část peněz na provoz dal stát, ale obrovská část peněz je od donorů.
O Jarmile Baudišové
Jarmila Baudišová se dlouhodobě věnuje filantropickým aktivitám. Od roku 2010 vedla Nadační fond Avast a nyní je předsedkyní správní rady nadačního fondu Abakus, který na jeho činnost navazuje. Abakus, rodinný nadační fond zakladatelů Avastu, se věnuje podpoře komplexních a dlouhodobých řešení důležitých společenských problémů dneška. Mezi hlavní oblasti, kterými se nadační fond zabývá, je zvyšování dostupnosti i kvality péče o osoby na konci života, podpora rodin s dětmi se zdravotním znevýhodněním či zlepšování systému všeobecného vzdělávání. Jarmila Baudišová je od roku 2024 členkou správní rady Nadačního fondu Via Clarita a je také členkou správní rady Centra paliativní péče, z. ú.

Vznik série rozhovorů V hlavě filantropa podpořila v roce 2024 Nadace RSJ. Mockrát děkujeme!