Řídím se výhradně intuicí, říká lékař a filantrop Zdeněk Rossmann

Zdeněk Rossmann

Vzpomenete si na první případ, kdy jste někomu pomohl a vy jste si uvědomil, že pomáhání je vám blízké a přirozené?

Z dětství si nic nevybavuju. Pomáhal jsem asi jako každý jiný. Poprvé jsem o tom začal soustavně přemýšlet, když mi bylo tak dvacet. Vyrůstal jsem v Praze, po gymnáziu jsem začal studovat filozofickou fakultu, ale tam jsem nebyl moc spokojený. Měl jsem tehdy pocit, že jsem se dostal na životní křižovatku a nevěděl jsem co dál. Doma jsem cítil silný tlak rodičů, kteří si přáli, abych ve studiu pokračoval. A já jsem to vyřešil tak, že jsem zkrátka utekl do Ameriky, kde jsem se protloukal, jak se dalo. Nakonec jsem skončil v útulku pro bezdomovce, ne jako bezdomovec, ale jako dobrovolník. Docházely mi peníze, pracovní povolení jsem neměl. V útulku jsem pracoval půl roku za byt a stravu.

A co jste tam všechno dělal?

Úplně všechno. Účastnil jsem se běžného provozu – uklízení, mytí nádobí, vaření. Každý den se vařilo pro asi 200 bezdomovců – od snídaně po večeři. Každý den jsem dělal něco jiného. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že mě podobná práce baví, a napadlo mě, že bych mohl být doktorem. Po návratu do Čech jsem zanechal studia na FF UK a začal jsem se připravovat na zkoušky na medicínu. Vzali mě, vystudoval jsem jí a začal jsem pracovat jako doktor.

Co říkali vašemu „útěku“ do USA rodiče?

Máma mě do Ameriky pustit nechtěla. Bylo to v 90. letech, kdy ještě nebyl internet, a já jsem v Americe neměl žádné kontakty. Pro mámu to bylo psychicky opravdu náročné, táta to tak nějak přijal. Měl jsem výhodu, že jsem uměl dobře anglicky, ale zas jsem neměl žádné peníze. Než jsem se dostal do toho útulku, tak jsem si přivydělával, jak se dalo.

Jak jste byl tehdy v kontaktu s rodiči?

Psal jsem klasické dopisy a asi dvakrát třikrát jsem domů telefonoval. Na Vánoce nebo když měli rodiče narozeniny. Dopis šel dva tři týdny a když jsem se rodičů na něco v dopise ptal, odpověď přišla za dalších čtrnáct dní. Rodičům jsem posílal fotografie, které jsem na zadní straně popisoval. Byla to úplně jiná doba. Dávno před útokem na Dvojčata, takže bezpečnostní opatření nebyla tak přísná jako dnes. Pracovní vízum mi vypršelo a další jsem nedostal. Pravděpodobně proto, že jsem pracoval pro organizaci, která byla levicově zaměřená. To mi ale došlo až později.

Jako lékař jste později přijal misi pro organizaci Lékaři bez hranic. Co vás k tomu přivedlo?

Četl jsem životopis Alberta Schweitzera (pozn. red. – francouzský teolog, lékař a zakladatel nemocnice v Labaréné v Gabonu), navíc jsem měl dobrodružnou povahu. Cítil jsem touhu vycestovat někam, kam se člověk běžně nedostane. O misi pro Lékaře bez hranic jsem se zajímal už jako student medicíny, ale zjistil jsem, že berou až vystudované doktory. Takže jsem musel nejprve školu dokončit a udělat si praxi. Až poté jsem nakonec s nimi odjel do Konga.

Zděněk Rossmann během mise v Kongu, foto: soukromý archiv Zdeňka Rossmanna

V Kongu jste se snažil léčit spavou nemoc. Proč zrovna toto onemocnění?

V místě, kde jsme působili, to byla běžná věc a bohužel pokud se tahle nemoc neléčí, je smrtelná. Organizačně to tam tedy bylo ale velmi náročné.

V čem?

Byli jsme na řece Kongo a nebylo tam nic než jen bažiny, bahno a podél řeky roztroušené vesničky. Ve vesnici, kde jsme bydleli, jsme měli primitivní nemocnici. Naším hlavním úkolem bylo aktivně vyhledávat nakažené případy, což v praxi vypadalo asi tak, že jsme hodiny a hodiny projížděli vesnici od vesnice. Následně jsme nakažené pacienty zvali k nám do té primitivní nemocnice. Párkrát jsme léčili i na místě, ale to moc nešlo, protože v těch vesnicích neměli elektřinu, my zas neměli pořádné vybavení. Naše laboratoř v nemocnici byla velmi primitivní. I přesto jsme v ní museli provádět lumbální punkce, abychom stanovili správnou diagnózu. Spavá nemoc bohužel postihuje ekonomicky aktivní obyvatelstvo, hlavně muže – rybáře, kteří živí celé rodiny. Jakmile rodina ztratí živitele, nemají se jak uživit. Neléčení spavé nemoci má proto nedozírné obrovské ekonomicko-sociální důsledky.

S jakými pocity jste se tehdy vracel domů?

Bylo to velmi náročné. Fyzicky i psychicky. Musím se přiznat, že jsem se domů hodně těšil. Na druhé straně to byla skvělá zkušenost, při které jsem si otestoval svoje možnosti. Internet sice už existoval, ale internetové spojení bylo minimální a o telefonech ani nemluvě. Já si tehdy s sebou vzal aspoň CDčka a kazety.

Proč už jste pak s Lékaři bez hranic nikam nejel?

Lákali mě i později. Takže nejspíš jsem se osvědčil, ale já už jsem se chtěl usadit, založit si rodinu a tak.

Formovala vás zkušenost v Kongu ve smyslu filantropie?

To přišlo myslím až později.

A jak vám šlo usazení se v životě?

Nebylo to nic jednoduchého. Pracoval jsem v Jablonci nad Nisou na interně, ale strašně jsem živořil a také jsem procházel jistou rodinnou krizí. Pak mě napadlo jít pracovat do Německa do Žitavy, kde právě hledali doktory. Začínal jsem tam od píky. Ani německy jsem neuměl. V Kongu jsem se musel naučit francouzsky, v Americe jsem mluvil anglicky a najednou další jazyk. Tam jsem si pak také udělal velkou atestaci z interny. Z té nemocnice jsem později odešel do soukromé praxe na dialýzu. Tam dělám do teď. Mezitím jsem si v Turnově založil rodinu. A pak přišel Covid. A jak se nic a nikam nesmělo, člověk měl hodně času pro sebe. Nám se tehdy narodil syn a já chodil na procházky s kočárkem, syn spal a já přemýšlel. A při tom přemýšlení jsem zjistil, že jsme docela zbohatli a že máme víc peněz, než můžeme utratit. Navíc v té praxi jsem se stal spolumajitelem, čímž se moje finanční situace ještě výrazně zlepšila.

Co byl ten první popud, kdy jste si řekl, že by bylo fajn nějaké finance věnovat na filantropii?

Vzpomínám si, že jsem tehdy zaslechl rozhovor se známou českou zpěvačkou, která říkala, že se hudbou během Covidu těžko uživí a že nejspíš půjde pracovat v supermarketu. Mně tehdy došlo, že na jedné straně jsem já, kdo nemá žádné ambice být kreativní, ani to neumí, jsem prostě doktor a dělám svou práci a vydělávám za to docela dost peněz a na druhé straně jsou lidé, kteří jsou kreativní, umělečtí, chtějí něco tvořit, mají elán a nápady, ale nemají ty peníze. Tak mě napadlo, že bych to mohl propojit. Začal jsem o tom mluvit se ženou a různými lidmi kolem. Pak jsem se setkal s ředitelem Nadace Jablotron, s kterým jsem se i osobně sešel. On mi dal několik kontaktů a mezi nimi byla i Via Clarita. S těmi jsme se následně sešel osobně a dohodli jsme se, že mi pomůžou vytipovat projekty, které bych mohl podpořit.

A co vás zaujalo nejvíce?

Všechny projekty, které jsem si vybral, se týkaly oprav památek. Podpořil jsem Valdštejnskou lodžii, respektive Valdštejnské imaginárium, které pořádá různé kulturní akce na Jičínsku. Druhý projekt, který podporuji, je průmyslová věž Zauhlovačka, kde se v 19. století vyráběly koberce. Je to krásná stavba, která stojí uprostřed opuštěné továrny. Stará se o ni místní spolek. Třetím podpořeným projektem je barokní sýpka, kde také pořádají různé kulturní akce. A čtvrtý projekt se týkal opravy hrobky místního sudetského továrníka v Oldřichově, což je typicky sudetská vesnice, ke kterým mám osobní vztah. Místní spolek, který založila jedna velmi aktivní paní, ve vesnici opravil už kde co. Postavili třeba i hřiště. A to se mi líbilo.

Slavnost u zrekonstruované hrobky v Oldřichově

Podle čeho jste se rozhodoval?

Asi intuicí. Ve Via Clarita mi poradili, ať si vyberu něco, s čím souzním, a z toho vykrystalizovala oprava památek. Celý život jsem turista, strašně rád chodím pěšky. Od malička jsem chodil do turistického oddílu, mám rád dlouhé pochody. Hlavně devadesátky jsem prochodil a na těch pochodech pozoroval zanedbané památky, které chátraly. Po sametové revoluci to ve vesnicích, zvláště v těch sudetských, vypadalo opravdu neutěšeně, skoro jako po válce. A tehdy jsem si říkal, kdybych já měl peníze, hned bych to opravil. A to jsem vůbec netušil, že by se to mohlo jednou stát. Na těch vesnicích bylo vidět, že to byly krásné prosperující vsi, s velkými bohatými usedlostmi, které za komunismu značně zpustly. To mně strašně vadilo. Tehdy jsem si snil a nakonec se to stalo realitou – zbohatl jsem, aniž bych o to nějak zvlášť usiloval, a mohl pomoci.

Hodnotíte nějakým způsobem úspěšnost vámi podpořených projektů?

Ne, celou dobu se řídím intuicí. Nepátrám po účetnictví podpořených spolků, nepotřebuju vidět účty. Asi to dělám dost amatérsky a na koleni, ale zatím mi to vychází. Rozhodlo hlavně to, že mi lidi z těch spolků byli sympatičtí, a věřil jsem, že to dobře dopadne. V Oldřichově jsem jim dal peníze v květnu loňského roku a oni to přes léto opravili. V říjnu pořádali slavnost. Té jsem se zúčastnil, i když anonymně. Sešlo se tam spoustu lidí, napekli bábovky, podával se svařák. Vedoucí spolku děkovala anonymnímu dárci, a přitom na mě pomrkávala. Nikdo naštěstí nevytušil, že tam jsem osobně.

Proč anonymně?

Neprahnu po pozornosti. Kromě rodiny to nikdo moc neví. Nevím, zda je to tak správně, ale zatím mi to takto vyhovuje.

Jste se všemi podpořenými projekty spokojen?

Jsem, i když někdy trochu vázne komunikace, ale ne u všech. A taky bych se chtěl na ta místa jezdit podívat mnohem častěji, být víc v kontaktu s lidmi, kteří ty projekty vedou a třeba se i podílet na nějakých nápadech, ale bohužel na to nemám čas.

Vaše projekty jsou roztroušeny po Česku. Turnov, kde žijete, tam ale není.

Když jsem s Via Claritou probíral, co bych mohl podpořit, chtěl jsem, aby se moje filantropie netýkala přímo Turnova. Turnov je docela bohaté město, nejsou to Sudety s rozpadlými domy. Já jsem dodatečně rád, že tu žiju tak trochu v anonymitě, kterou jsem si chtěl zachovat. Taky kvůli dětem.

Co vás na těch vámi podpořených projektech nejvíc těší?

Mám radost z toho, že nejen že moje podpora pomáhá opravit zanedbané památky, ale hlavně že do nich vnáší život. Kdyby se to jen opravilo a pak zelo prázdnotou, to by mě nebavilo. V barokní sýpce se svým bohatým programem snaží, aby tam chodili lidi, aby docházelo k setkávání místních, aby to kultivovalo život na periferii. Z toho mám radost.

Sýpka Lemberk

Co byste poradil člověku, který by rád také pomáhal, ale neví jak na to?

Rozhodně ať se obrátí na Via Claritu. Setkání s nimi pro mě znamenal zásadní posun. Vylíčil jsem jim, v jaké fázi se nacházím a jak bych to chtěl posunout dál, a opravdu jsme to společně posunuli dál. Pomohli mi vytipovat projekty, zformulovat smlouvy, ujasnit si svoje priority. Pořád jsme spolu v kontaktu, zvou mě na akce, často se mě ptají na zpětnou vazbu.

Máte nějakou filantropickou vizi?

Úplně vizi ne, jen mám pořád pocit, že to dělám tak trochu na koleni, a že bych tomu měl věnovat víc času. I když v tomto roce bych chtěl svoji filantropii posunout na další úroveň. S kamarádem finančníkem, který má také filantropické srdce, se už na toto téma bavíme. Napadlo nás, že bychom mohli spojit síly, založit malou nadaci a naše aktivity rozšířit. Už jsem o tom vlastně debatoval i s Via Claritou, kde mi doporučili najít si tady v Turnově kroužek lidí, kteří by se také chtěli věnovat filantropii.


Zdeněk Rossmann je lékař – internista a spolumajitel soukromé lékařské praxe v německé Žitavě. Pochází z Prahy, s rodinou žije v Turnově.

Série rozhovorů V hlavě filantropa vznikla díky podpoře Nadace RSJ. Mockrát děkujeme!

Další příspěvky

Jarmila_Baudišová_Abakus
24. 1. 2025

Začínali jsme na koleně, říká filantropka Jarmila Baudišová

DSC_2079
30. 12. 2024

Podnikat jsem začal i proto, abych mohl pomáhat, říká Kamil Lisal, filantrop a spolumajitel firmy Semix

Marie a Tibor Abelovi
20. 12. 2024

Poprvé v životě se cítíme prospěšní, říkají manželé Abelovi, zakladatelé Nadačního fondu Úsměv nejen pro Kryštofa

Stáhnutí publikace:

Jméno a příjmení *
Váš e-mail *
Souhlas se zpracováním uvedených údajů a s využitím mého elektronického kontaktu poskytuji dobrovolně a na dobu neurčitou.

Filantropický newsletter:

E-mail *
Jméno *
Příjmení *
Organizace/firma
Souhlas se zpracováním uvedených údajů a s využitím mého elektronického kontaktu poskytuji dobrovolně a na dobu neurčitou. Svůj souhlas mohu kdykoliv odvolat odhlášením se z odběru e-mailů.